pondělí 6. dubna 2015

Z Wellingtonu na Jižní ostrov

Plni nadšení ze zastávky na Cape Palliser jsme mířili do hlavního města Nového Zélandu, Wellingtonu. Zde jsme měli strávit dva dny, poté se již nalodit na trajekt a hurá za krásami Jižního ostrova.

Wellington byl zvolen jako hlavní město Nového Zélandu z důvodu jeho strategické polohy uprostřed. Největším městem je totiž Auckland, avšak ten leží příliš na severu Severního ostrova. Samotný "Welly" má necelých 200 tisíc obyvatel a v hlasování Lonely Planet Best in Travel byl v roce 2011 zvolen jako nejpohodovější malé město na světě. Jinak je město celkem neblaze proslulé počasím - neustále se jím prohánějí vichřice a opravdu asi není den, kdy by poměrně výrazně nefoukal vítr. Leží mezi zarostlými úbočími kopců, které obklopují přístav, pobřežní promenádu a pláže se zlatým pískem. Pohled na Wellington z dálky je tak moc hezký. 




nápis jako v Hollywoodu :)
Vzhledem k důležitosti Wellingtonu jako hlavního města by se, myslím, slušelo zmínit něco také o jeho historii. Maorská legenda praví, že jako první objevil wellingtonský přístav průzkumník Kupe, avšak první evropští osadníci připluli na lodi Aurora v lednu roku 1840, krátce poté, co dorazil plukovník William Wakefield, aby odkoupil zemi od Maorů. Avšak jak už to tak na Zélandu bývá, Maorové prodej popřeli a následovali tak mnohaleté boje o území... I přesto, a také přes nedostatek rovných ploch se do roku 1850 z Wellingtonu stala prosperující osada s 5500 obyvateli. V roce 1865 pak došlo k přesunu vlády z Aucklandu do Wellingtonu právě s ohledem na jeho centrální polohu v zemi, jak jsem již uvedla výše.

My jsme do Wellingtonu přijížděli celkem natěšení - byli jsme zvědaví na toto údajně tak kouzelné malé hlavní město plné muzeí, restaurací, barů a kaváren, jehož nejproslulejší atrakcí a klasickým obrázkem na téměř každém pohledu je bezesporu malá červená lanovka.

Po příjezdu do města jsme hned chtěli zastavit u mekáče kvůli internetu, potřebovali jsme nakoupit a také natankovat. Ani jedno z toho se nám ten den nepodařilo. Město jsme projeli skoro křížem krážem, nikde žádný velký supermarket, benzínku jsme viděli snad pouze jedinou a mekáč žádný (a to jsou tady pomalu i v každém zapadákově). Navíc kromě úplného centra vedou ve městě snad všechny ulice do kopce, zdálo se nám tak, že snad půlku nádrže projedeme jen takhle zbytečně. Nakonec jsme našli mekáč přímo v centru, u kterého však samozřejmě nebylo možné zaparkovat. Parkování se mimochodem ukázalo jako další velké mínus. Město má totiž totální, ale opravdu totální nedostatek jakékoli plochy, a tak logicky i místa na parkování jsou velmi nedostatkovým zbožím. Platí se hodně (4,5 NZD za hodinu) a všude. Pro začátek se u nás tedy Wellignton vůbec dobře nezapsal a to, že snad jako jediné mekáče v celé zemi ty místní neměli free wi-fi, už nás snad vlastně ani tolik nepřekvapilo :)

K večeru jsme se vydali na místo, kde jsme se chystali přenocovat. Jednalo se vlastně jen o takové parkoviště u mariny na okraji města, neboť klasický kemp nikde v okolí nebyl. Toto parkoviště bylo místem, kde je povolený tzv. freedom camping. Nevím, zda jsem to již v některém z předchozích článků nevysvětlovala, ale ač to tak z názvu vyplývá, nejedná se o naprosto volné kempování zdarma. Je nutné si noci předplatit dopředu (ve finále jedna noc vychází jako noc v klasickém kempu, takže ani nějak extra výhodně), ale hlavně, musíte mít vozidlo "self-contained", tedy prostě mít záchod uvnitř. Dokonce postačí si zakoupit chemickou toaletu (prý asi velikosti lavoru), kterou ani nebudete používat a jen vozíte v autě, díky čemuž obdržíte tu tolik potřebnou modrou nálepku značící, že vozidlo je self-contained, čímž pádem má (po zaplacení poplatku) možnost kempovat v kempech označených jako freedom. Samozřejmě nic z toho nemáme :) I přesto jsme již v takových kempech několikrát kempovali bez problémů. Je totiž trochu zavádějící, že podle obecných pravidel může i vozidlo, které není self-contained kempovat na takových místech, pokud jsou tam veřejné toalety. Takže, kdo ví... Ve Welligtonu se pak nacházeli již jen drahé kempy, ale když jsme projížděli okolo nich, nevěřili jsme vlastním očím (nebo vlastně už asi i věřili) - jednalo se o parkoviště u přístavu, opravdu jen parkoviště, a to za 50 NZD na noc na osobu! Za takovou cenu si tu můžete běžně dopřát pokoj v motelu. Aby toho nebylo málo, když jsme se ráno připravovali na odjezd, Filip si všiml pána, který obcházel auta okolo nás a vypadal, že si zapisuje reg. značky. Trochu  jsme zpanikařili a rychle odjeli, nicméně naší značku si tak jako tak určitě stihl opsat a později jsme si uvědomili, že by od nás bylo jistě chytřejší se s ním zkusit pobavit. Možná totiž značky pak zadával do nějaké databáze, kde evidují ty, které si freedom camping předplatí. Kdybychom tak nezazmatkovali, mohli jsme mu třeba říct, že tam jenom parkujeme a nespali jsme tam. No, ale stalo se a teď se jen modlíme, aby nám nepřišla pokuta, která je tu za takové věci plošná ve výši 200 NZD :( 

Ráno jsme tedy vyrazili na obhlídku města. Auto se nám podařilo zaparkovat před začátkem placené zóny celkem daleko od centra, ale radši jsme se prošli než platit ty nehorázné částky. Naším prvním cílem byla botanická zahrada na jednom z vrcholků města, kam vede právě ta tolik proslulá červená lanovka. My jsme ale lanovku nevyužili a nahoru jsme vyšli pěkně strmým kopcem pěšky. Z vyhlídky jsme měli město jako na dlani a otevřel se nám tak ten klasický "pohledový" obrázek Wellingtonu. Nahoře jsme ještě zašli do maličkého muzea lanovky a následně se vraceli stezkou vedoucí skrz botanickou zahradu zpátky dolů do centra.







Botanická zahrada





V centru jsme si dopřáli alespoň výborný oběd a zamířili k budově Parlamentu. Novozélandský parlament je jednokomorový, čítá obvykle 120 členů (někdy více kvůli převislým mandátům), kteří jsou voleni na netradičně tříleté funkční období. Zajímavostí je, že Nový Zéland byl první zemí, která zavedla volební právo žen, a to v roce 1893.

V každou celou hodinu se koná bezplatná prohlídka, kterou jsme si nechtěli nechat ujít. Nakonec byla návštěva Parlamentu bezesporu naším největším zážitkem z města (spolu s návštěvou Weta Cave - viz níže) a Wellington si to u nás tím přece jenom aspoň trochu "vyžehlil" :) Prohlídka zahrnovala veškeré prostory Parlamentu (dokončen 1922) včetně jeho modernistické součásti Beehive (včelí úl), kolem jehož stavby panovaly ostré spory, a novogotické budovy z roku 1899, v níž sídlí Parlamentní knihovna. Celá prohlídka byla nesmírně zajímavá jistě také díky působivému výkladu pána, který nás provázel, ale teprve po jejím skončení následovala absolutní třešnička na dortu. Zrovna totiž začínalo zasedání Parlamentu, kterého jsme se tak mohli zúčastnit osobně. Byl to opravdu velký zážitek vidět jeho fungování "naživo". Nepřišli jsme ani o klasické pokřikování, nesouhlasné mručení a hádání tak typické pro anglosaské země :) Vydrželi jsme zasedání sledovat asi hodinu a odnesli si tak z Parlamentu opravdu nezapomenutelný zážitek.

Beehive (včelí úl) a vpravo budova Parlamentu



Naproti Parlamentu jsme si pak prohlédli vládní budovy, v nichž se nyní nachází Právnická fakulta místní Victoria University. Tato budova je největší dřevěnou stavbou na jižní polokouli a veřejnosti je umožněno nahlédnout také dovnitř. Nevynechali jsme ani Supreme Court (Nejvyšší soud).






Druhý den jsme pak ještě před naloděním na trajekt stihli návštěvu Weta Cave, která se nám také moc líbila. Jde o velmi poutavé mini muzeum společnosti, která získala již mnoho Oscarů za uvedení filmů jako Hobit, Pán prstenů, Avatar, King Kong, Tintinova dobrodružství a dalších. Před budovou nás nejdříve uvítali trolové, uvnitř pak spoustu vystavených rekvizit z uvedených filmů, jako třeba hlava King Konga nebo nohy Bilba Pytlíka. To všechno zde "vyrobili". Měli jsme také možnost shlédnout krátký film o práci této společnosti. Další pěkný zážitek :)

















Tímto naše návštěva Wellingtonu prozatím skončila, na příště (na cestě zpět do Aucklandu) nám ještě zbyla návštěva muzea Te Papa, novozélandského národního muzea.

Po poledni jsme se již nalodili na trajekt a zamířili za dalšími dobrodružstvími na Jižní ostrov! Cesta Cookovým průlivem byla naštěstí poklidná a my si mohli užívat pohledy na okolní kopečky, až nám skoro přišlo, že vždycky alespoň z jedné strany nějaký kus země byl :) Cesta trajektem mezi ostrovy Nového Zélandu rozhodně není levnou záležitostí. S autem je plavba samozřejmě několikanásobně dražší  než bez auta, ale dokonce i za samotnou osobu se dá sehnat levnější letenka než je cena trajektu. Nejlevnější verze pro dvě osoby a auto stojí 220 NZD. Jinak trajekt je celkem malý, pokud jste někdy jeli trajektem do Anglie, absolutně se to nedá srovnat. Tady byl jeden bar s restaurací a jinak jen místa na sezení. Na Jižní ostrov trajekty připlouvají do městečka Picton skrz překrásné Marlborough Sounds, takže my jsme cestu trajektem měli zároveň i jako vyhlídkovou plavbu :)













Picton














Žádné komentáře:

Okomentovat