neděle 12. března 2017

Camino de Santiago

 Po roce, který uplynul od našeho „velkého cestování“, jsme letos na jaře zase dostali nápad na trochu dobrodružnější dovču s batohem na zádech. Velkou inspirací nám v tomto byla Dominika (dvblog.cz). S myšlenkou, že letošní dovča bude trochu fyzicky náročnější, než tomu tak běžně je, jsem vlastně přišla hlavně já, a čím víc jsem o ní přemýšlela, tím víc se mi líbila. Naštěstí byl Filip z mého nápadu nadšen stejně jako já, a tak tento nápad začal postupně nabírat reálných rozměrů. 

Rozhodli jsme se vydat na Camino de Santiago, tedy na Svatojakubskou cestu vedoucí do španělského města Santiago de Compostela.

Svatojakubskou cestu oficiálně tvoří síť dvanácti poutních cest, z nichž jistě nejznámější je ta francouzská, jinak však vedou z různých koutů Francie, Španělska, Itálie a Portugalska. Všechny ale končí v katedrále v Santiagu de Compostela u hrobu Svatého Jakuba. My jsme se rozhodli pro Camino portugués, tedy portugalskou cestu, která začíná v Lisabonu, případně v Portu. Z časových důvodů, kdy jsme na samotné „putování“ měli jen 5 dnů, jsme si však začátek cesty museli vybrat blíž Santiagu. Výchozím místem se tak pro nás stalo městečko Valença, ležící ještě v Portugalsku, ale v těsné blízkosti hranic se Španělskem. Cesta tak pro nás byla dlouhá 122 km.

A jak nás/mě to vlastně napadlo? Před pár lety jsme viděli film The Way (Pouť), v němž jsme poprvé o Caminu slyšeli. Film je o tom, že americký lékař přijíždí po smrti svého syna, který zemřel v bouři na začátku Camina, převzít jeho ostatky do francouzského St. Jean Piet de Port. Jak se však na místě dozvídá více o symbolice celé pouti, rozhodne se na počest svého syna celou pouť v délce 850 km dokončit...

Celá myšlenka se nám líbila už tehdy, ale mysleli jsme si, že existuje pouze tato jediná cesta, a tedy se musí ujít právě těch 850 km, což se nám moc reálné, i s ohledem na časové možnosti, nezdálo. Letos na jaře jsem si ale na blogu Dominiky přečetla, že se do Santiaga vydali portugalskou cestou, o které jsem ani nevěděla, a že k tomu, abyste splnili „Camino“, je nutné ujít posledních 100 km před Santiagem. Ze Zélandu jsme byli zvyklí na pravidelné túry a v létě jsme ještě vyrazili trochu „potrénovat“ do Nízkých Tater :) Rozhodli jsme se tedy, že letos na podzim se na tuto putovní dovču vydáme a do Santiaga půjdeme tou portugalskou cestou. Pak jsme totiž zároveň mohli navštívit Lisabon a Porto, které už dlouho byly v našem cestovatelském „hledáčku“. Tímto nápadem jsem v práci nadchla i Zuzku, a tak jsme už i s jejím manželem Lubem byli čtyři. Bohužel nakonec nemohli jít s námi, protože kvůli Lubovým problémům s kolenem se na trasu museli vydat na kole. Na rozdíl od nás vyrazili už z Porta (na kole je nutno ujet minimálně posledních 200 km do Santiaga).

V pátek 9. září jsme tedy z Prahy odletěli směr Lisabon, které jsme strávili dva super dny a poté se přesunuli do Porta, kde jsme měli i se Zuzkou a Lubem pronajatý krásný byt kousek od oceánu ve čtvrti Foz da Douro. Po dalších pár dnech v Portu jsme se přesunuli zase víc na sever do městečka Valença, kde jsme následující den, ve čtvrtek 15. září začali naši pouť :).

Ještě v Lisabonu jsme si stihli v katedrále koupit Credencial del Peregrino, kterému jsme od té doby říkali "kredenc". Je to takový "pas" každého poutníka, do kterého se po dobu cesty sbírají razítka. Ty vám dají v každé restauraci, v kostelech, jedno máme dokonce od místní policie:) Razítek můžete nasbírat libovolné množství, musí ale být minimálně dvě za den, jako osvědčení toho, odkud a kudy jste šli a že jste ušli daný počet kilometrů. Na základě razítek v poutnickém pase Vám pak v kanceláři poutníků v Santiagu udělí diplom za absolvování pouti. Pro nás se stal "hon za razítky" příjemným zpestřením pouti a razítkovali jsme všude, kde to šlo :) 


Náš kredenc na konci pouti :)

Co se týká obecně příprav na cestu, zjišťovali jsme si dopředu informace o doporučených úsecích, o ubytování na trase i o zajímavostech. Do mobilu jsem si stáhla pár aplikací k cestě a zároveň i offline mapu Španělska, kdybychom zabloudili :) Dopředu jsme také řešili, jaké věci budeme s sebou potřebovat a co z toho případně potřebujeme dokoupit. Vycházeli jsme hodně ze zkušeností Dominiky, co jsme si přečetli na jejím blogu. V každém ubytování je možné si věci vyprat, určitě tak nestojí za to brát si více triček než dvě, atd. My jsme si tedy zároveň brali i "slušnější" oblečení do Lisabonu a Porta, takže pár věcí navíc jsme měli, ale i tak jsme se s váhou našich batohů vešli na slušných 7,5 kg já a 9 kg Filip. Nakonec jsme konstatovali, že každý jednotlivý kus oblečení jsme unosili, takže nic jsme aspoň nenesli zbytečně. 

Chybí akorát trekové boty :)
Dopředu jsme si zároveň zarezervovali i ubytování, protože přece jen v půlce září je ještě sezóna a poutníků je dost a není nic horšího, než dorazit zmožení po celém dnu na místo a zjistit, že je obsazeno a muset tak ještě hledat jiné ubytování. Zároveň těch posledních 100 km je obecně nejvytíženějších a my nechtěli spoléhat ani na tzv. albergues (ubytovny) pro poutníky. Samozřejmě těch 5 dní je velmi jednoduché naplánovat, kde bude člověk spát a s tímto místem už dopředu počítá. Pokud bychom však šli cestu delší třeba 3 týdny, pak se už tak jistě říct nedá, kde zrovna člověk v ten který den bude. My jsme se řídili jakýmsi "oficiálním" doporučením etap s tím, že jsme ale takto oficiální tři etapy (tj. tři dny) museli zvládnout za dva dny. 

Pokud jde obecně o varianty ubytování, je jich samozřejmě mnoho. Někdo jde jen se spacákem a karimatkou, někdo k tomu ještě přidá stan a přespává různě po lesích, až takoví "dobrodruzi" ale nejsme :) Pak je možné přespávat v poutnických ubytovnách (albergues). Ty se liší od sebe navzájem jednak cenou (obecně čím blíž Santiagu, tím vyšší cena), a zároveň svým vybavením a počtem lůžek. Dá se natrefit na albergue s 50 lůžky (palandy) v jedné místnosti, ale i třeba jen se 4 lůžky. Co jsme tak vysledovali jak z diskuzí na internetu, tak z reálných zkušeností - ty tam jsou časy, kdy přespání stálo 5 eur na osobu (minimálně tedy ve vzdálenosti 100 km a blíž Santiagu). Ani tzv. poutnická menu (tříchodové menu) jsme po cestě moc nezaznamenali a když ano, tak nebylo za 5 eur, jak jsme se dočetli v diskuzích, že bývá, ale minimálně za 8-9 eur. Obecně to tedy moc low cost, jak jsme trochu očekávali, není, nebo alespoň z našeho pohledu nebylo (samozřejmě je možné se živit jen müsli tyčinkami atp., ale to úplně naším cílem nebylo :) ).

Jedno z občerstvení na cestě - jamón s bagetou a červené víno de casa v tradičním kalíšku (prostě v misce... :D )
Tak už nebudeme zdržovat a vydáme se na cestu :)

Ve středu 14.září jsme se tedy z Porta autobusem přesunuli na večer do městečka Valença, které leží těsně na španělských hranicích. První noc jsme přespali v hotelu Val Flores (přes booking.com - noc za cca 30 eur pro oba se snídaní). Hrozně příjemné ubytování za skvělou cenu, doporučujeme! Kousek od hotelu je Lidl a i dost restaurací.
Bohužel už večer hodně pršelo a na druhý den předpověď moc dobrá také nebyla.

Ráno však už naštěstí nepršelo a my jsme se tedy po snídani přidali k ostatním poutníkům a vyrazili na cestu! :) Čekalo nás 25 km, ale díky jedné objížďce, kterou už teď asi ani zpětně nedohledáme, jsme šli tak o 4 km víc...

Valença je moc pěkné městečko, vlastně skoro celé leží v pevnosti. Bohužel však jak večer pršelo a my už dorazili za tmy a ráno, když jsme vyráželi, ještě všichni spali, jsme si úplně jeho krásy 100 % neužili...

Pohled na Valençu z letadla (zdroj: Google)

Vyrážíme!







Poté, co jsme prošli pevností, už se před námi otevřelo údolí s řekou Minho a mostem do španělského městečka Tui. Hranice leží přímo uprostřed mostu přes řeku a přecházením řeky rovnou přijdete i o hodinu času :) 



Loučíme se s Portugalskem :)




První patník, který nás poté provázel až do "nuly" :)




Tui
Nejde zabloudit :)



Katedrála v Tui



Zatím se nám cesta líbila, v městečku Tui vedla historickým centrem, krásnými kamennými uličkami a za městem pak dále zelení. Bohužel však předpověď počasí nelhala a my už za chvíli museli z krosny vytahovat pláštěnky a dál pokračovat v celkem slušném lijáku. To už se nám tak dobře nešlo...silně ale pršelo jen asi hodinu. Vyzkoušeli jsme tak alespoň i pláštěnky. Bohatě nám tahle zkušenost ale stačila, a tak jsme byli rádi, že ve zbytku cesty už počasí vycházelo ideálně. 







O Porriňo




Díky "objížďce" průmyslové zóny, o které jsme nevěděli, jsme si cca o 4 km zašli a už do O Porriňa (kde končí "oficiální" denní etapa) jsme přišli celkem znavení a teprve tam kolem půl čtvrté obědvali. Čekalo nás ale ještě 5 km do městečka Mos, kde jsme měli v plánu využít ubytovnu pro poutníky. Bohužel jsme ale dorazili už moc pozdě a ta levnější byla už plná. Ubytovali nás tedy v dražší ubytovně za 10 eur na osobu, kde byly na "pokoji" 4 postele, ale celkem 4 pokoje, které tam byly, se nacházely v jedné veliké místnosti a přepojeny byli jen příčkou, takže bylo všechno slyšet. Postele celkem ušly, jako prostěradlo a povlečení na polštář tam byl takový papírový povlak, který se hned potrhal. Měli jsme ale spacáky i nafukovací polštářek. 

Po prvním dnu jsme toho měli opravdu plné kecky a i přes to, že jsme byli ze Zélandu dobře zvyklí na denní treky delší než 20 km, přece jen s tou krosnou na zádech je to ještě o level výš... A vlastně jsme ušli skoro 30 km. Okolí ubytovny bylo ale krásné, byla to malinká kamenná vesnička, dvě restaurace a jeden obchůdek, kde jsme si koupili symbol pouti - mušli hřebenatku, kterou jsme si hned připevnili na krosny. Pak už jsme usedli k večeři a dobrému vínu :)


Noc za moc nestála, přece jen to nebylo moc pohodlné spaní, někteří "spolubydlící" vstávali ještě za tmy, takže jsme toho moc nenaspali. Vlastně po této noci jsme nechávali další ubytování otevřené, měli jsme sice udělané rezervace ve dvoulůžkových pokojích po hostelech/penzionech, ale říkali jsme si, že uvidíme. Vzhledem k tomu, že ale tady jsme platili za takovéhle ubytování, kdy jsme se ani pořádně nevyspali, 10 eur na osobu, rozhodli jsme se pak, že nám to "nespaní" za to nestojí. Jiné ubytování ale vycházelo většinou 15 eur na osobu, jednou to bylo 20 eur, takže těch pár eur za vyspání  i soukromí rozhodně stálo. 

Ráno bylo mlhavé, ale o to hezčí.
Brzy poté, co jsme vyšli, zrovna jsme procházeli vilovou čtvrtí, se nám stala celkem nepříjemná příhoda. Před cestou jsme si toho celkem dost přečetli o tom, jak skoro každého po cestě pokousal zatoulaný pes... Ve stejné ulici na křižovatce, kterou jsme museli projít, stál na jedné straně pes, snad rotvajler, nebo něco podobného, štěkal a vypadal, že nás roztrhá na kusy. Jinak se ale ani nehnul z místa. Kolem nikde nikdo. No, šli jsme dál, najednou se pes sebral a utíkal dál po cestě rovně, zatímco my jsme potřebovali jít doleva. Vypadalo to ale, jakoby si nás nadbíhal. Šli jsme dál, ale báli jsme se strašně :) Naštěstí za námi neběžel a pak už nikde nebyl, ale od té doby jsem měla šílený strach z každého psa kolem...
Cesta byla ale jinak krásná, za chvíli se před námi otevřelo údolí s městečkem Redondela zahalené v mlze, která se ale pomalu rozpouštěla...







Prošli jsme přímo centrem Redondely, což nebylo moc hezké městečko, dali jsme si tam sváču a pokračovali dál, ostatně nás dnes také čekalo téměř 30 km. 
V městečku Arcade jsme se naobědvali, opět téměř ve 4 odpoledne...To už jsme byli trochu zoufalí, protože předtím jsme procházeli městem Cesantes, kde ale neměli jediné menu pro poutníky (nebo jsme žádné takové místo alespoň nenašli) a my jsme nechtěli skončit s kebabem... Neměli jsme ale času nazbyt, ještě nás čekalo 10 km do cíle dnešní cesty, Pontevedry. Obecně bychom zřejmě cestu tento den hodnotili jako asi nejhorší, šlo se hodně po silnici a krom pár míst moc nebylo co vidět. Možná jsme byli ale také ovlivnění tím, že už jsme se fakt těšili, až ten den dojdem a měli trochu krizi.

Výhled na moře u Redondely



Arcade a středověký most




Tak tady už toho mám plný kecky :)

"Kurníky" - téměř u každého domu na zahradě...ale není to kurník a ani to nemá nějaký náboženský význam, jak jsme si mysleli. Význam stavby není nijak honosný, je to sklad pro brambory a jiné potraviny. Je to typické právě pro Galícii.

Ten nám vyrazil dech :) Běžec!

Jdeme si pro razítko :)
Po dnešním dnu jsme měli opravdu krizi, a když jsme došli do hostelu, nebyli jsme už moc ničeho schopní, museli jsme ale ještě někam na jídlo :) To jsme nějak zvládli a na večer jsme si s lahví vína sedli u katedrály a přemýšleli o cestě. Musím říct, že jsme byli fakt plni negativních myšlenek, neměli jsme z cesty moc dobrý pocit, byli jsme zničení a znechucení, že celkem velká část cesty vede po frekventované silnici. Takhle zpětně už to zas tak černě nevidíme, ale ten večer jsme černě viděli všechno :) 



Bydleli jsme ve Slow City Hostelu (odkaz TADY). Noc stála 20 eur na osobu, bylo to tedy nejdražší ubytování po cestě a de facto "nejhorší" (samozřejmě mimo poutnické albergue) - na pokoji byla jen postel a židle, ani pořádné okno a záchod byl jeden včetně sprchy pro celé patro. Je třeba ale říct, že Pontevedra je už fakt celkem velké město a moc levnější a lepší ubytování tam nebylo. Je ale fakt, že kuchyň byla skvěle vybavená, bylo tam volně k dispozici ovoce, máslo, džusy, pečivo, bylo to takové celé designové a majitel byl taky fajn. Byli jsme tak unavení, že jsme spali jako zabití a to jsme přesně potřebovali! :)
Ráno tak byla nálada výrazně lepší a my jsme vyrazili prozkoumat město. Pontevedra se nám líbila strašně moc! Historické centrum města je protkané úzkými kamennými uličkami, je tam spoustu kostelů a jiných kamenných historických budov. Škoda, že jsme večer přišli tak totálně vyčerpaní a neměli tak možnost tam strávit více času. 












Ten den nás čekalo krásných 24 km (což bylo výrazně míň, než poslední dva dny). Chmury nás přešly :) a naštěstí cesta začala krásně - lesem, žádné silnice a po cca 12 km v malinké vesničce super posezení a občerstvení. Takhle jsme si prostě představovali.




Takhle jsem dopadla. S vatou na ramenou a museli jsme si vyměnit krosny... Někoho bolí nohy a někoho ramena :)





Caldas de Rei - lázeňské městečko
Caldas de Rei
Tento den byla cesta super a opravdu bylo strašně znát, že jsme šli o nějakých těch 8 km míň, než poslední dva dny. Odpoledne jsme dorazili do Caldas de Rei, kde jsme se ubytovali v Albergue O Cruceiro (odkaz TADY) za 12 eur na osobu, což bylo nejlevnější na caminu a zřejmě i nejlepší, normálně hotelový pokoj. 

Na večeři jsme se setkali se Zuzkou a Lubem a porovnávali své zážitky :) Oni se rozhodli už na druhý den dojet až do Santiaga, nás ještě čekala jedna noc v Padrónu. Večer jsme strávili v restauraci O Muiňo, kterou určitě doporučujeme. Poprvé jsme také ochutnali Pimientos de Padrón, což je tapas z dozrávajících chilli papriček, které se jen trochu osmahnou na olivovém oleji a osolí. Údajně je vždycky třeba jedna z deseti fakt pálivá.

Pimientos de Padrón (zdroj: Google)
Další den nás čekala etapa dlouhá cca 19 km, což bylo nejmíň ze všech dnů.
Také jsme na místo dorazili asi ve 2 odpoledne, oběd jsme si tedy dali už na místě a měli jsme volné odpoledne. Ještě ale pár obrázků z cesty.

Caldas de Rei po ránu

Caldas de Rei











V Padrónu jsme byli ubytování v pensionu Flavia (odkaz TADY). Tuším za 15 eur na osobu ve dvoulůžkovém pokoji. Ubytování bylo fajn. Odpoledne po odpočinku jsme ještě vyrazili prozkoumat městečko...

Padrón








A čekal nás poslední den!
22 km do cíle naší cesty, Santiaga de Compostela. Etapa byla taky fajn, i když část zase vedla po frekventované silnici. Patníky, které ukazují zbývající počet kilometrů ke katedrále v Santiagu však skončili na 8. km, a tak pak už jsme si pořád mysleli, že tam už už budeme a moc to neubývalo :)

Kostel v Iria Flavia - patří mezi nejstarší v Evropě, stejně jako celá vesnička









Předměstí Santiaga

Vidíme Santiago!



Přesto, všechno jednou končí a my byli najednou téměř v centru Santiaga. Ke katedrále to ale bylo ještě kus a my se pomalu začali prodírat davy turistů, z nichž byla velká část i poutníků, kteří dorazili do cíle v předchozích dnech. Už už jsme byli na náměstí u katedrály. Obrovské náměstí před katedrálou je plné šťastných poutníků, kteří dokončili svoji pouť, více či méně dlouhou. I my jsme to dokázali :)

Jsme tu!










Ještě ten den večer jsme si v kanceláři poutníků vyzvedli naše diplomy - potvrzení o tom, že jsme cestu absolvovali.


Ubytování jsme měli zajištěné přes airbnb, kde už na nás čekala i Zuzka s Lubem. 
Další den jsme se účastnili poutnické mše v katedrále, která byla moc krásná a kde jsme se znovu setkali s dalšími poutníky, které jsme po naší cestě potkávali. Zbytek dne jsme si prošli město, odpočívali a byli spokojení s naším výkonem :)





















Poutnická mše




V katedrále v Santiagu jsou uloženy ostatky svatého Jakuba. Ten byl kolem roku 800 pohřben v Santiagu v archeologicky doloženém zastřešeném hrobě z let 813-833. Místo následně padlo do rukou Maurů. Roku 814 se podle legendy objevily hvězdy, jež ukázaly cestu ke ztracenému hrobu a 25. července byly ostatky znovu nalezeny. Na místě Jakubova hrobu byl vystavěn prostý jednolodní kostel, jenž se stal poutním místem, a proto byl od roku 1150 přestavěn na trojlodní baziliku. (zdroj: Wikipedie)


Katedrála v Santiagu

Svatý Jakub v katedrále v Santiagu


K hrobu svatého Jakuba v katedrále v Santiagu

Hrobka svatého Jakuba







Poutníci :)










Najednou to všechno skončilo a najednou i přesto, jak jsme byli unavení a bolaví, jsme další den měli chuť pokračovat zas někam dál.

Čím víc času od Camina uplynulo, tím víc nás to táhne absolvovat ho znovu, jinou cestu a delší. 

A vůbec se nedivím tomu, že spoustu poutníků ještě ze Santiaga pokračuje do Fisterry - místo u moře, kterému se říká konec světa a kde je ten opravdový "nultý kilometr" pouti.
Tak třeba někdy :)


A na závěr jedno videjko z toho našeho krizového večer v Pontevedra po druhém dni :)