neděle 23. listopadu 2014

Putování po Northlandu

Právě jsme se vrátili z našeho prvního "výletu" a po 5 denním putování (dá se říct) mimo civilizaci po nejsevernějším cípu severního ostrova Nového Zélandu máme spoustu zážitků, a tedy i spoustu fotek :)

Jak se dozvíte z každého průvodce, největším lákadlem severu jsou pláže. Ale takové pláže, kde nespatříte žádné známky zástavby, ani jedinou další živou duši kolem sebe. V západní části Northlandu se pak nacházejí pozůstatky dávného damaroňového lesa (stromy kauri), který kdysi pokrýval značnou část tohoto území. K vidění na severu ale nejsou jen přírodní krásy, protože Northland je také místem, kde se zrodil novozélandský národ - je to místo nejstaršího osídlení Maory i Evropany. Teď už ale k samotnému putování :)

Našim prvním cílem bylo Bay of Islands.
Po cestě jsme se ještě zastavili v "české" vesničce Puhoi. V roce 1863 se prý v tehdejším hustém lese usadilo asi 200 přistěhovalců z Čech. Ve vesničce se nachází také "Bohemian Museum", které má tuto událost připomínat a před nímž vlaje česká vlajka.



Oběd jsme si dali na pláži v "Magical" Mangawhai (jak se píše na oficiální tabuli u silnice). Pláž se sněhově bílým pískem opravdu docela magická byla (jako ostatně ale skoro všechna místa potom). Zkouška vařiče a nádobí ale ještě v tu chvíli neproběhla, zatím jsme si udělali jen sendviče (rackům okolo moc chutnaly) a na "větší" vaření jsme se chystali až večer. 





Po cestě jsme se pak zastavili ještě mrknout na Whangarei Falls - 26 m vysoké vodopády, prý nejfotografovanější vodopády na celém Zélandu.



Minout bez zastávky jsme pak nemohli ani městečko Kawakawa proslavené veřejnými toaletami. Uznávám, zní to vtipně, ale takové záchody se rozhodně nevidí každý den. Navrhl je rakouský umělec a ekoarchitekt Friedensreich Hundertwasser, který žil nedaleko tohoto městečka v domě na samotě a bez elektřiny bezmála 30 let až do své smrti v roce 2000. Další ukázky jeho díla jsou k vidění ve Vídni a Ósace. 



Večer se blížil, a tak jsme hledali vhodné místo na naši první kempovací noc :) Věděli jsme o kempu za 16 NZD/osoba (plně vybavený s internetem a teplými sprchami), ale to jsme hned první noc nepotřebovali a ani cena se nám moc nehodila do rozpočtu. Nakonec se nám podařilo najít přesně to, co jsme hledali - obyčejný kemp za 6 NZD/osoba. Ono totiž i přesto, že v autě máme zabudovanou postel a vozíme vše, co potřebujeme, nedá se (skoro) vůbec nikde na Zélandu jen tak někde zastavit a přespat, i když to tak bývávalo. Pokud tedy nechcete riskovat pokutu 200 NZD, je potřeba najít kemp. Nejlevnější jsou za 6 NZD/osoba a jsou vybaveny pouze záchodem (obvykle suchým), umyvadlem a studenou sprchou. Jak roste cena, tak samozřejmě vzrůstá i kvalita vybavení. No, co vám budu povídat, třetí den jsem si myla vlasy v ledové vodě :) Dá se to, samozřejmě ne pořád, ale takhle vždycky pár dní jo. V autě se nám ale spí dobře, po setmění vždycky zalezeme koukat na film. Je trochu problematičtější se nasoukat dovnitř a vysoukat ven, ale když už jsme tam, je to pohoda :)

Naše první vaření :)

Naše luxusní lože (pohled z kufru). Na té šňůře jsou záclonky, do postele lezeme bočními dveřmi. Podle polštářků poznáte, kdo si zabral jakou stranu :)

A takhle skladujeme veškeré oblečení atd. Nádobí a jídlo máme v kufru.


A tady je Beruška v celé své kráse! :)
Ráno jsme sjeli kousek k moři do městečka Paihia, která je vstupní bránou do Bay of Islands. V tomto zálivu se nachází několik příjemných městeček a asi 150 neobydlených ostrovů. Říká se, že bez dostatku financí by tam snad člověk ani neměl jezdit, protože k důkladnému poznání této oblasti je nutný výlet na lodi za (alespoň pro nás) celkem astronomické částky. Jakákoli forma vyjetí na moře začíná na částce 100 NZD. Pokud by vám to snad nestačilo, můžete si vyrazit na výlet dokonce i helikoptérou! My jsme se tedy v této oblasti a jejích krásných plážích byli jen "trapně" podívat :) Paihia je mostem spojená s Waitangi - místem zrodu Nového Zélandu. Tam byla 6. února 1840 podepsána Úmluva z Waitangi - smlouva mezi maorskými náčelníky a britskou korunou, která nastolila britskou suverenitu nebo něco na ten způsob, podle toho, jestli čtete anglickou nebo maorskou verzi tohoto dokumentu.

Paihia


St Paul´s Church - kostel, který stojí na místě prvního kostela na Novém Zélandu z roku 1823






Haruru Falls

Oběd jsme si dali na nádherném ostrově Aroha Island blízko Kerikeri. Tento ostrůvek, na který se dá dostat zpevněnou cestou, jsme našli v průvodci, kde o něm psali, že tento ekoostrov lásky (aroha) je útočištěm pro kiwiho hnědného a další původní druhy ptáků a ideálním místem k jejich pozorování. Kiwiho jsme ale bohužel neviděli, protože je aktivní hlavně v noci. Po obědě jsme si udělali asi hodinovou procházku "džunglí" po ostrově.





Naším hlavním cílem ale ten den byl Cape Reinga. Je to (ale ne úplně) nejsevernější místo severního ostrova, kde se střetává Tasmánské moře a Tichý oceán. Je až trochu neuvěřitelné, že střet je skutečně viditelný - bouřlivější Tasmánské moře zleva naráží na klidný Pacifik. Maorové mys považovali za místo, odkud se duše vydávají na cestu do svého spirutuálního domova. Na výběžku vedle mysu stojí 800 let starý strom pohutukawa a Maorové věří, že po jeho kořenech sklouzávají duše. Na mysu si opravdu připadáte jako na konci světa a hlavně, je to úžasné místo, kde pozorovat západ slunce, nejlépe s lahví vína. Západ slunce byl nádherný a předcházela mu vtipná příhoda s vařením, když jsme si nenaplánovali žádné lepší místo k vaření než parkoviště u mysu, kde vítr šlehá ze všech stran. No, zvládli jsme to a ani nám u toho nic tím větrem neshořelo. A to jsme si ještě dělali jedno ze složitějších jídel (já mleté hovězí na cibulce v tortile a Filip s fazolkama) :) Protože jsme spali v kempu kousíček od mysu, vydali jsme se tam ještě ráno za sluníčka, abychom to všechno viděli i v jiném světle.

Bylo potřeba využít veškeré zátarasy proti větru :)





Ráno na pláži v kempu





Zleva Tasmánské moře, zprava Pacifik









Z Cape Reigna jsme se vydali asi 20 km na jih za surfováním po písečných dunách (dune surfing), kousek od Ninety Mile Beach. Ninety Mile Beach je ale ve skutečnosti dlouhá cca 90 km, název tedy trochu mate. Vlastně po skoro celé západní délce Northlandu je pláž, samotná Ninety Mile sice končí po těch 90 km, ale navazují na ni další. Zajímavostí je, že po této pláži (a několika dalších v okolí) se dá jezdit autem. Musíte mít ale samozřejmě 4WD, takže my jsme na jízdu po ní ani nemysleli. I tak jsou všude cedule upozorňující na nebezpečí při přílivu a zapadnutí a po cestě je prý k vidění i několik vraků. Byli jsme se ale aspoň mrknout na nájezdu (po celé délce jsou celkem tři), bohužel ale zrovna žádné auto nejelo. Na jedné ani druhé straně není vidět konec, cesta tedy musí ubíhat celkem pomalu a asi moc nepoznáte, kde se zrovna nacházíte.




Pak už jsme se ale vydali na písečné duny. Na surfování po dunách jsme se oba šíleně těšili a skutečnost snad ještě překonala naše očekávání. U dun zaparkujete auto a můžete si půjčit sand board za 15 NZD. My jsme si půjčili jeden dohromady a udělali jsme dobře, protože jeden z nás vždycky mohl chvilku odpočívat. Po prvním výšlapu dun jsme taky pochopili, proč se chlápek při půjčování tak smál Filipově otázce, jestli to je na hodinu, nebo neomezeně. Řekl mu na to: " Until you´re done", což zcela vystihuje fyzickou náročnost téhle zábavy :) Říkali jsme si, že by to nahoru chtělo nějaký vlek, protože vyšlapat to byl celkem masakr (líp se to asi nazvat nedá). Odměnou byl ale super pocit z toho, že jste "na duně" a okolo vás je nekonečně dalších, a taky super pocit z té jízdy dolů. Jezdí se na břiše opření o lokty a nohama se může brzdit či měnit směr jízdy. Frčí to pěkně a bylo to úúúúžasný! Zvládli jsme to vyšlápnout já třikrát a Filip čtyřikrát, písek jsme měli úplně všude, ale zážitek to byl fakt super!









Odpoledne jsme dojeli do Spirits Bay, což je trochu zapomenuté místo, protože se k němu musí 15 km po štěrkové cestě, ale stálo to za to! Pláž asi nejkrásnější, co jsme na celém severu viděli, nikde nikdo, osamělý kemp... To bylo to místo, kde se Filip poprvé vykoupal v Pacifiku a já si poprvé umyla vlasy v ledové sprše :))  Bylo to tam fakt nádherné a vydrželi jsme tam vegetit několik hodin jen tak.

Tam všude se pásli koníci





Filip se toho nebál :)

Koníci





Druhý den jsme se vydali už zpět, tentokrát po západní části. Západ (tj. opačná strana než je Bay of Islands) je trochu zapomenutý a peníze i turisté prý spíš než tam proudí právě do Bay of Islands. Nádherný výhled se nám naskytl v městečku Opononi, které je na konci/začátku Hokianga Harbour. Na protější straně jsou totiž neskutečně monstrózní písečné duny.

Pak jsme pokračovali do pralesu Waipoua. Jde o pralesní rezervaci, která je největším pozůstatkem kdysi rozsáhlých damaroňových lesů (tyto stromy se zde nazývají kauri). Skrz prales vede normální silnice. Velkým lákadlem tohoto místa je bezesporu možnost spatřit největší žijící strom kauri, pojmenovaný Tane Mahuta po maorském bohu lesa. Je údajně starý 1200 - 2000 let, vysoký 51,5 m s obvodem 13,8 m. K Tane Mahuta vede od silnice krátká stezka pralesem, a když se dostanete k němu, sama se vám údivem otevře pusa. Něco tak obrovského jsme v životě neviděli, fakt. Na fotkách to možná není tak dobře poznat, ale je to úplně gigantický obr, no prostě giant kauri. V pralese je pak možnost se projít po několika stezkách, my jsme si vybrali tu vedoucí k Four Sisters - skupině čtyř obrovských kauri, které u základny srostly. K těm největším kauri se nedá dostat přímo, protože by mohlo dojít k porušení jejich kořenů, takže jsme si moc nemohli vyzkoušet je obejmout :) Pohled na všechny ty gigantické stromy je opravdu dechberoucí.

pohled z Opononi na obrovské písečné duny na druhé straně zálivu




Plánek Waipoua forest



Tane Mahuta - giant kauri


Filip si uškubl symbol Nového Zélandu :)

Na cestě pralesem





Four Sisters - pro představu jejich obrovitosti stojím v pozadí :)

A takhle se bavíme po večerech v kempu: 




Poslední den nás čekala už jen cesta zpět do Aucklandu. Na oběd, který se díky kráse tohoto místa prodloužil, jsme zastavili na Muriwai Beach. Pláž byla plná surfařů a kiterů a celkově na ní bylo dost živo - dost možná tím, že byla sobota, sluníčko a Auckland není daleko. V průvodci jsme si přečetli, že by zde měla být obrovská kolonie terejů (pták podobný rackovi, větší), kteří se dají pozorovat z vyhlídkových plošin. Každý srpen se sem dospělí ptáci vracejí, aby se sešli se svými partnery a lásku dokážou dát celkem dost najevo - navzájem se drbou na krku, dotýkají se zobáky a tulí se k sobě. Přišlo nám, že tento "rituál" dělají asi po každém trochu delším výletu i jen pro potravu. To, co jsme pak ve skutečnosti viděli ale naprosto předčilo naše očekávání, ani to nejde popsat. Opravdu stovky ptáků na několika rovných skalách pod námi, přilétají a odlétají a v tomto období navíc ještě sedí na vajíčkách (mimochodem při sezení na vajíčkách se prý střídají oba rodičové, stejně tak při následném babysittingu). Nejvíce asi atmosféru tohoto místa přiblíží fotky.