Střípky ze Severního ostrova a naše poslední okamžiky na Novém Zélandu

Do Wellingtonu jsme se vrátili po pětitýdenním cestování po Jižním ostrově a příjezd trajektem si naplánovali schválně tak, abychom tam ještě pár hodin mohli strávit. Chystali jsme se totiž navštívit Museum Te Papa, které jsme při první návštěvě Wellingtonu už nestihli. Trochu jsme ale podcenili lístky na trajekt, které jsme klasicky začali řešit snad jen tři dny předem a doufali, že s místem v 8 hodin ráno v námi vybraný den nebude problém. Marně. Už už jsme začali vymýšlet jiné alternativy, protože jsme mysleli, že tento ranní trajekt je pro nás jedinou možností, jak ještě strávit zbytek dne ve Wellingtonském "top" muzeu. Na internetu jsme ale zjistili, že díky tomu, že "ten" den je státní svátek, má muzeum otevřeno až do 21 hod. Zajásali jsme a s klidným svědomím koupili lístky na 13:30, s příjezdem do Wellingtonu někdy po 17 hod.

No, snad jsme vlastně ani nebyli překvapení, jak to nakonec dopadlo (pokud si už nepamatujete, jak se nám /ne/líbilo ve Wellingtonu, můžete si to znovu přečíst TADY). Dorazili jsme do muzea a začali si plánovat, kde začneme a co všechno chceme vidět. Ono tohle muzeum totiž není jen tak ledajaké. Nejen, že jde o novozélandské Národní muzeum, ale má být údajně také hodně interaktivní, zábavné a plné překvapení. Obsahuje velkolepou sbírku maorských uměleckých předmětů, sbírku národního umění i různé galerie, ale také třeba high-tech vychytávky, jako simulátor jízdy nebo otřesů domu při zemětřesení. Údajně tu lze strávit i celý den.

Po vstupu do prvního patra, kde měla naše prohlídka začít, se nám ale veškeré plány rozsypaly jako domeček z karet... Přivítala nás nekonečná fronta k dočasné expozici Gallipoli, instalované právě u příležitosti státního svátku ANZAC Day, v rámci nějž si na Zélandu připomínají oběti válek a jiných konfliktů. Když jsme chtěli pokračovat k jiné expozici, bylo nám řečeno, že celé muzeum je zavřené a přístupná je právě pouze tato expozice v rámci ANZAC Day. Sedli jsme tedy zpátky do auta a měli jsme pocit, že jsme se snad tímto zase jen utvrdili v tom, že ve Wellingtonu se nám nic dobrého nestane... Tak, a rychle pryč! Zůstávat do druhého dne se nám nechtělo, protože bychom zase museli riskovat pokutu, jako už tenkrát, kdy jsme si byli skoro jistí, že jsme jí dostali. Tak nějak jsme prostě radši chtěli odsud zmizet, i když nás samozřejmě mrzelo, že muzeum neuvidíme...

Pokračovali jsme tedy dál na sever, kde jsme pak přespali a druhý den zamířili již podruhé do Národního parku Tongariro. Cestou jsme se ale ještě zastavili v městečku Waiouru, což je však spíše než město vojenská základna. V rámci celovíkendových oslav ANZAC Day se tu v místním National Army Museum zrovna konala výstava tanků a vojenských aut, a také různé přehlídky. Všude bylo plno vojáků, také právě z důvodu umístění vojenské základny, a pro vojáčky to tak byla také příležitost, jak se vidět se svými rodinami.

National Army Museum, Waiouru (zdroj: Google)

Z Waiouru jsme se zamířili již podruhé do útrob Národního parku Tongariro. Tentokrát jsme se ale chtěli dostat blíže velikánu Mt Ruapehu. Přes městečko Ohakune, které nabízí jediné ubytování a zábavu pro lyžaře mířící do oblasti Turoa, jsme začali klikatou silnicí stoupat asi 20 km do hor. Bylo to vlastně snad poprvé, kdy jsme do hor skutečně stoupali, protože třeba k úpatí Mt Cooku silnice vede opravdu téměř po rovině a zatáčky tam také skoro žádné nenajdete. Tentokrát jsme ale měli i trochu strach, aby ten kopec naše Beruška vůbec vyjela :)

Silnice z Ohakune k Mt Ruapehu do lyžařské oblasti Turoa

Silnice končila v lyžařském středisku Turoa, kde jsme zaparkovali a vydali se na obhlídku. Lyžařská sezóna pro letošek zatím ještě nezačala, a tak středisko zelo prázdnotou, my jsme však alespoň mohli okouknout mapu sjezdovek a ceny, které byly v poměru k ne zrovna velkému množství sjezdovek opravdu vysoké. Tato oblast je přitom jednou z největších, kde se dá na Novém Zélandu lyžovat.

Turoa - mapa sjezdovek, jen pro zajímavost :) (zdroj: Google)

Každopádně, ocitli jsme se opět na vrcholku světa!

Výhled to byl opravdu dechberoucí a nádherný. Kousek jsme si nahoru vyšplhali, ale na cestu až k skoro k Mt Ruapehu jsme se nevydali. Zpětně jsme pak ale od několika lidí slyšeli, že to hodně stálo za to, tak třeba příště :)

Mt Ruapehu

Výhled do údolí

Lyžařské středisko Turoa pod Mt Ruapehu

Na vrcholku světa! :)

Filip a Mt Ruapehu

Na jeden trek jsme se ale přece jen vydali. Popojeli jsme o kousek níž a vyrazili na Waitonga Falls Track. Jde o celkem nenáročnou zhruba hodinovou procházku k nejdelšímu vodopádu v Tongariru (39 metrů), která ale nabízí také krásné výhledy na Mt Ruapehu. Vodopád nás tedy nijak moc neohromil (tak nějak jsme čekali, že za ním bude Mt Ruapehu, ale bohužel byl ukrytý v lese), ale výhledy i s odrazem hor v jezírku byly pěkné.

Waitonga Falls, nejdelší vodopád v Tongariru

Z Národního parku Tongariro jsme následně zamířili k městu Taupo a stejnojmennému jezeru. Nejkratší cesta tam vede po Desert Road, 56 km dlouhé silnici skrz Rangipo Desert. Není to sice skutečná poušť v pravém slova smyslu, protože tu dost prší, ale je to naprosto opuštěná oblast téměř bez jakýchkoliv rostlin s velikány NP Tongariro v pozadí. Místní vegetace je ovlivněna nejen vysokou nadmořskou výškou, ale i prudkými větry a výbuchem sopky Taupo, který tehdy zlikvidoval prastaré lesy a značně pozměnil kvalitu půdy.

Mt Ngaruhoe / Hora Osudu z Desert Road

Mt Ngaruhoe / Hora Osudu

Zastávka v Taupu, stejně jako v NP Tongariro, pro nás nebyla první návštěvou městečka. Nicméně naposledy jsme tomu, jak se říká, "moc nedali", vlastně jsme Taupem jen projeli, protože jsme tenkrát pospíchali do Tongarira, abychom stihli naplánovaný trek. Tentokrát jsme se ale plánovali zdržet déle. Městečko Taupo leží u stejnojmenného jezera, které je se svou obrovskou rozlohou 616 čtverečních kilometrů největším na Novém Zélandu a druhým největším v Oceánii. Kolem dokola měří asi 193 kilometrů a v jednom místě má hloubku i 186 metrů! Z jezera Taupo vytéká přímo ve městě nejdelší novozélandská řeka Waikato, která si pak dál razí cestu krajinou v podobě vodopádů Huka Falls (které právě jediné jsme stihli vidět už při naší první návštěvě) a přehrady Aratiatia Rapids.

My jsme návštěvu Taupa zahájili stylově piknikem u jezera :) 

Jezero je zřejmě největší atrakcí Taupa, a díky němu také velmi oblíbenou víkendovou nebo prázdninovou destinací Novozélanďanů. Na jezeru je možné užít si nespočet vodních sportů, dokonce si i vyzkoušet přesnost golfového odpalu - jamka se nachází na celkem malinkém ostrůvku na jezeře :) Rovněž je tu široká nabídka dobrodružnějších aktivit, počínaje bungy jumpingem a konče třeba jet boat (velmi rychlý člun) u vodopádů Huka Falls - zajíždí až téměř pod vodopády a nechybí ani otáčky o 360 stupňů. My jsme se zašli mrknout k Taupo bungy. Stojí na hraně útesu nad řekou Waikato a je nejoblíbenějším místem pro bungy jumping na Severním ostrově. Měli jsme štěstí a viděli jsme i odvážlivce v akci. Toho odvedli na plošinu vybíhající 20 metrů přes hranu útesu a úspěšně přesvědčili, aby se vrhl do hloubky 47 metrů pod sebou :)

Taupo Bungy

Místo, odkud se skáče bungy už nebylo daleko od Spa Parku, kam jsme zamířili na odpolední relax. Ve velikém parku, zahaleném v krásných podzimních barvách, se totiž nachází Spa Park Hot Springs. Na tomto příjemném místě pod mostem se horké termální vody potůčku Otumuheke Stream setkávají s osvěžující řekou Waikato, čímž vznikají luxusní přírodní lázně. Místo je volně přístupné a je velmi oblíbené (aby ne!). My jsme z něj byli nadšení a "rochnili" jsme se tam pěkně dlouho. Nejlepší bylo najít si místečko někde mezi tou hodně horkou vodou z potůčku a celkem ledovou řekou... a nejvtipnější byl bezesporu pejsek labužník, který si pohodu v termálech taky neskutečně užíval :)

Podzim ve Spa Parku

Spa Park Hot Springs

Pejsek labužník! :)

V Taupu jsme přespali ve skvělém velikém free campu u řeky Waikato a tehdy jsme ještě netušili, že je to naše úplně poslední noc v autě vůbec... :) Od následujícího rána se totiž hodně zhoršilo počasí, pršelo, a bohužel to tak mělo být i další dny. Ráno ještě aspoň jenom lehce mrholilo, a tak jsme se mohli vydat k Aratiatia Rapids. V minulosti se v těchto místech nacházela úchvatná část Waikato River, než však vláda řece do cesty postavila přehradu s vodní elektrárnou, čímž byl omezen průtok. Ta pěkná vodní podívaná však naštěstí nezmizela úplně. Několikrát denně se totiž u přehrady vždy na chvíli otevírají stavidla a umožňují tak spatřit vodní živel v plné síle. Valící se vodu lze pozorovat buď přímo z mostu kousek od přehrady nebo ze dvou vzdálenějších, ale o to lepších, vyhlídkových míst.

Přehrada Aratiatia Rapids

Před otevřením stavidel...

....těsně po otevření....

....a při největším průtoku... Veliká změna :)

Bohužel počasí se v žádném případě nezlepšilo, spíš naopak... Vyrazili jsme do Rotorury, kde jsme si plánovali užít ještě jednou oblíbené horké prameny, ještě jednou si projít Kuirau Park a naposledy na Zélandu kempovat... Ani jedno se nám ale už nepodařilo - lilo jako z konve, takže dělat se nedalo vůbec nic. Nemělo tedy smysl to protahovat a zamířili jsme zpátky do Aucklandu o den dřív... Takže, konec cestování tímto! Historický okamžik... :)

Jak už jsem psala, v Aucklandu mě následně čekala ještě pětidenní práce, kdy tentokrát jsem v supermarketech promovala vína od Brancott Estate. Osobní zkušenost zaručena, vždyť nedávno jsme obdivovali jejich vinice v Marlborough! :) Jeden den mě pak v rámci práce čekala i cesta do Hamiltonu. Filip tedy vyrazil se mnou a v mezidobí si alespoň prošel město.

Hamilton je čtvrtým největším městem Nového Zélandu a třetím na Severním ostrově. Leží však ve vnitrozemí, což je v ostrovním státě velkým mínusem a nikdy asi nemůže být tak oblíbené jako pobřežní města. Rotorua a Taupo sice také neleží na pobřeží, ale nabízí místo toho nespočet zajímavostí a lákadel. Hamilton tak v tomhle smyslu pořád trochu pokulhává. Filip si tedy prošel město, ale hlavně botanickou zahradu, která je asi místní největší atrakcí. Zahrady se nacházejí na 50 hektarech a zahrnují rozlehlý park a podivuhodné tematicky uzavřené zahrady. Je zde oddělená renesanční, čínská, japonská, anglická, americká a indická zahrada, a taky kolonády, pagody a miniaturní palác Tádž Mahal. Nechybí ale samozřejmě ani maorská zahrada Te Parapara z předkolonizačních dob.

Hamilton Gardens

Čínská zahrada

Tádž Mahal v miniaturní verzi v Hamilton Gardens

Tádž Mahal

Římská zahrada - socha vlčice

Renesanční zahrada

Maorská zahrada Te Parapara z předkolonizačních dob

Anglická zahrada

Alenka v říši divů :)

V jeden z našich posledních dnů na Zélandu jsme se rozhodli ještě zajet na pláž Piha, tedy tam, "kde to všechno začalo". Prošli jsme si tam ještě jeden trek k pěkným vodopádům Kitekite Falls, které se nachází v regionálním parku Waitakere Ranges, a také se vyšplhali na vyhlídku, kde jsme měli Pihu jako na dlani.

Kitekite Falls

Piha Beach se svojí dominantou Lion Rock

No, když jsme si pak na pláži dávali jedno z posledních zélandských piv, zmocnila se nás nostalgie, né že né! :) S Novým Zélandem jsme se tak rozloučili stylově - s pivem, avšak tentokrát ne českým, ale zélandským, a na stejném místě, kde jsme poprvé byli před téměř 7 měsíci. Pár hodin po příletu, unavení, ospalí, ale zároveň šťastní a natěšení na to dlouhé dobrodružství, které nás čekalo. A že stále za to!!!

... a o 7 měsíců dříve, pár hodin po příletu na Zéland :)

První fotka na Zélandu, před 7 měsíci :)

S Novým Zélandem jsme se tedy tímto rozloučili. Naše dobrodružství však ještě tak úplně nekončí!:) 

Nyní se vydáváme na dlouhé tři týdny do Tichomoří, na Samou. V příštím článku se tak už přesuneme na "ostrov pokladů" a my se budeme snažit přiblížit jak kulturu a život Samojců, tak i ten pravý RÁJ! ;) Aneb, když se sny plní...