Z Christchurch až do ráje vína a loučení s Jižním ostrovem

Doslova nabití zážitky z překrásného Národního parku Aoraki/Mt Cook (viz předchozí článek) jsme se vydali zpátky na východní pobřeží, přímo do města Christchurch.

Vlastně jsme úplně přesně nevěděli, co od Christchurch čekat. Toto město v posledních letech prochází asi největšími změnami na Zélandu a snaží se tak vyrovnat s obrovskou přírodní katastrofou, která jej postihla. Jedno z nejničivějších zemětřesení v historii Nového Zélandu srovnalo v únoru roku 2011 město téměř se zemí. Zemětřesení o síle 6,3 stupně Richterovy škály přišlo jen pár měsíců po, do té doby nejničivějším, zemětřesení za posledních 80 let, o síle 7 stupňů. Tehdy však nikdo nezemřel, také díky tomu, že epicentrum se nacházelo hlouběji pod povrchem. 

Při ničivém zemětřesení 22. února 2011, jehož epicentrum se nacházelo na předměstí v Lytteltonu v hloubce pouhých 5 metrů, přišlo o život 185 lidí a několik stovek dalších bylo zraněno. Byla také značně poničena christchurchská katedrála z roku 1881, oblíbený symbol města, když spadla neogotická věž vysoká 63 metrů a zůstala jen spodní polovina stavby. Následná zemětřesení v červnu a prosinci 2011 pak zničila cenné vitrážové rozetové okno a katedrála byla v říjnu 2011 odsvěcena.

Christchurch Cathedral před a po zemětřesení v únoru 2011 (zdroj: Google)

Katedrála nyní, v dubnu 2015. Celá přední část zbořená.

Pohled  zpředu

Osud Christchurch je opravdu trochu smutný a vlastně úderem září 2010 přišly úplně vniveč veškeré sny města o tom, že se stane kulturním a ekonomickým centrem Jižního ostrova. Nyní se město spíše snaží dostat z nejhoršího. I nyní v roce 2015 je velká většina budov ve městě pod lešením, opravují se silnice a probíhají ostatní stavební práce (také proto je obecně známo, že práce pro kluka je v Christchurch jistotou, neboť na stavbě neustále někoho potřebují). Z tohoto důvodu jsme tak měli celkový dojem z města trochu rozpačitý. Člověku je opravdu smutno z toho, čím vším si tu lidé museli a musí projít. Navíc nikdo neví, zda každým dnem nepřijde další zemětřesení, a třeba ještě ničivější, než ta předchozí...

Takhle vypadá většina budov v Christchurch

Vzhledem k tomu, že je Christchurch druhým největším městem Nového Zélandu (i když rozdíl v počtu obyvatel oproti Aucklandu je propastný - v Christchurch žije pouze něco přes 380.000 lidí), slušelo by se také pár větami zmínit jeho historii. Vznikl v roce 1850 jako předem pečlivě naplánovaná anglikánská osada a úrodná zemědělská půda byla záměrně svěřena do rukou vyšší střední vrstvy. Město bylo totiž zamýšleno jako vzorově třídně uspořádaná Anglie, avšak přenesená do jižního Pacifiku. Jak však postupně přijížděli další imigranti, charakter města se pomalu měnil, vznikala nová průmyslová odvětví a město si vytvářelo svůj vlastní estetický a kulturní vývoj. I v dnešní době je však Christchurch stále tradičně nejangličtější novozélandské město.

Kromě katedrály jsou symbolem Christchurch také historické tramvaje, které jezdí vnitřním městem kolem místních pamětihodností a přes nákupní čtvrti. Dále je zde také krásná botanická zahrada. Ta se nachází na 30 hektarech u řeky a je v ní více než 10 tisíc druhů rostlin, původních i nepůvodních. Hned vedle vchodu do botanické zahrady se nachází krásná budova Canterbury Museum.

Tradiční historická tramvaj

Canterbury Museum

Botanická zahrada

Klasický zélandský "stromeček"

Barvy podzimu

Řeka Avon

V centru se nám pak ještě moc líbily obchůdky v Re:START Mall. Ty jsou umístěny v přepravních kontejnerech a celý tento projekt představovat první maloobchodní aktivitu v centru Christchurch po zemětřesení v únoru 2011. Každý si tu přijde na své, je tu pošta, restaurace, kavárny a pekárny, ale i obchody s oblečením a doplňky.

Re:START Mall

Poslední, co jsme v Christchurch podnikli, byla návštěva Air Force Museum. V něm se nachází sbírka novozélandského královského letectva (Royal New Zealand Air Force - RNZAF). Je pravdou, že jsme sem zamířili trochu proto, abychom zaplnili čas před sjednanou schůzkou s automechanikem na WOFku, a protože vstup byl zdarma, nicméně muzeum se nám překvapivě líbilo. Byly zde vystaveny válečná letadla jak z období první a druhé světové války, tak i předválečného a poválečného, vlastně až téměř do současnosti.

V některých z vystavených kousků bylo možné si i vyzkoušet pilotování na vlastní kůži :)

Jak už jsem psala výše, v Christchurch nás čekalo absolvování, resp. získání WOFky pro náš pojízdný domeček (více o tom, co to vlastně WOF je, jsem psala v jednom z prvních článků, který si můžete přečíst ZDE). Měli jsme od známých doporučení na dva automechaniky, z nichž pak připadal v úvahu pouze jeden, který měl čas téměř ihned. No, je pravda, že jsme to trochu podcenili a nějak si zapomněli uvědomit, že by bylo asi vhodné schůzku s mechanikem řešit pár dní dopředu ještě než jsme do Christchurch dorazili... Nebudu sem psát, že jsme před absolvováním kontroly nebyli nervózní - byli, a pěkně! Člověk totiž nikdy neví, co vám na autě můžou najít a oprava se taky v nejhorších případech může pohybovat v řádech tisíců dolarů. Věděli jsme, že se mechanikovi zřejmě nebudou líbit více sjeté přední pneumatiky, věděli jsme, že nám trochu kape olej a v neposlední řadě, že nám auto při nastartování, dokud se motor nezahřál, docela nepříjemně poskakovalo a "střílelo" z výfuku. A právě možných důsledků toho posledního problému jsme se báli úplně nejvíc - nevěděli jsme, co by to mohlo být. Nakonec se ukázalo, že doporučený mechanik byl velký pohodář a poslal nás nakonec jen vyměnit příliš sjeté přední pneumatiky. Čekalo nás tedy objíždění "sekáčů" s pneumatikami - naštěstí v Christchurch jich je mraky. Zabralo nám to všechno sice pár hodin, ale nakonec jsme sehnali pneumatiky z druhé ruky a druhý den jsme již od mechanika hrdě odjížděli s novou nálepkou WOFky a o 150 dolarů chudší :) 

Christchurch tedy bylo za námi a my pokračovali dále na sever, do Kaikoury. V okolí tohoto, na poloostrově ležícího, roztomilého městečka žije až nečekaně obrovské množství živočichů. Vždyť i samotný maorský název města je složeninou slov "Kai", což znamená jídlo a "koura" langustu. V Kaikouře lze spatřit delfíny, velryby, lachtany, tučňáky, buřňáky, a občas i albatrosa. Je to díky tomu, že dno neustále klesá až do hloubky 800 metrů, kde jižní proud naráží do kontinentálního šelfu. To pak způsobuje zvedání proudu, což vynáší živiny ze dna oceánu do oblasti, kde se zvířata živí. Krásnou pak Kaikouru činí také zasněžené vrcholky Seaward Kaikoura Range v pozadí.

Bohužel už od Christchurch nás provázelo docela špatné počasí - zataženo, často i mlha a déšť, což se nezměnilo ani po příjezdu do Kaikoury. Výhled na hory v pozadí nám tak zůstal upřený, oblíbenou procházku kolem poloostrova (Kaikoura Peninsula Walkway) jsme si však ani za špatného počasí ujít nenechali. Jde o zhruba tříhodinový okruh, vedoucí částečně po pobřeží a částečně vnitrozemím po loukách mezi kravičkami :) První zajímavostí na cestě byl Fyffe House, což je nejstarší dochovaná budova v Kaikouře (z roku 1842) postavená na základech z velrybích obratlů (!). Pak už jsme dorazili k lachtaní kolonii na Point Kean. Lachtany jsme už sice na Zélandu viděli nesčetněkrát, vždycky nás ale prostě tahle roztomilá stvoření baví :) Tady už zřejmě byli na turisty zvyklí více než kdekoli jinde, a tak na nějaké poučky, že by se člověk měl od lachtanů držet snad více než 10 metrů a nikdy nevstupovat mezi ně a moře, jsme mohli s klidným svědomím zapomenout. Definitivně nás o tom pak přesvědčila skupinka Číňanů fotících si lachtaní rodinku ze vzdálenosti necelého metru, kteří u toho ještě samozřejmě nezapomněli samou radostí doslova ječet. A lachtaní rodinka i tak nehnula ani brvou :) Z Point Kean jsme pokračovali dál nahoru na vyhlídku a podél útesů přes vnitrozemí na opačnou stranu poloostrova. Bohužel celou druhou půlku procházky docela dost nepříjemně pršelo, takže za slunečného dne bychom zřejmě celkový dojem z celého poloostrova měli mnohonásobně lepší.

Jak už jsem psala výše, Kaikora je v neposlední řadě známá také pro možnost spatřit velryby. Organizované výlety tu celkově znamenají obrovský byznys a můžete si vybrat mezi pozorováním velryb a/nebo delfínů z lodi, letadla nebo helikoptéry. Ze vzduchu zážitek musí být samozřejmě mnohem lepší, protože velrybu lze vidět celou, a ne jen ocasní ploutev nebo gejzír jako z lodi. My jsme se nakonec na takový výlet nevydali - jak z finančních důvodů, protože je to opravdu celkem nákladné, tak i proto, že nám nepřišlo až tak "boží" vidět z velryby jen ocasní ploutev, a to třeba ještě ne zrovna moc zblízka. Proti bylo ale také aktuální počasí a předpověď moc zlepšení neslibovala. A nakonec, vlastně jsme jednu velrybu už viděli na treku v Abel Tasman...

Kaikoura Peninsula Walkway

Fyffe House - nejstarší budova v Kaikoře postavená na základech z velrybích obratlů

velrybí obratle u Fyffe House

lachtaní miminko na Point Kean

Vyhlídka na Point Kean - není to moc vidět, ale skály jsou doslova obsypané lachtany. Žije tu obrovská lachtaní kolonie, tak početnou jsme ještě na Zélandu neviděli.

Z Kaikoury jsme pokračovali dál na sever, do městečka Blenheim - jakéhosi centra vinařského regionu Marlborough, z nějž pochází ta nejvíc "top" novozélandská vína.

Než jsme však vyrazili na prohlídku místních vinařství, v Blenheimu se nám přihodila jedna zajímavost. Byli jsme zrovna v knihovně, Filip seděl u počítače a já se na opačné straně procházela mezi regály s knížkami, když najednou regály začaly tak nějak vibrovat, třásly se visící kovové cedule a celkově se tak nějak všechno klepalo. Během pár vteřin to však skončilo a já zůstala stát mezi regály jako opařená, jestli se mi to nezdálo a co že to jako bylo... Přece to nebylo zemětřesení? Když jsem se vracela zpět k Filipovi, z konverzace mezi lidmi vyplynulo, že to opravdu zemětřesení bylo. Později jsme zjistili, že mělo sílu 4,6 stupně, což není vůbec málo. Naštěstí ale jeho ohnisko bylo hluboko v zemi, takže žádné škody nezpůsobilo. Je fakt, že zažít na Novém Zélandu zemětřesení patří mezi "klasiku", protože tu jsou opravdu velmi častá. Bohužel to ale většinou není zdaleka taková legrace, jako to "naše" v Blenheimu...

Po tomto zážitku jsme zamířili tam, kam jsme se těšili už opravdu dlouho. Novozélandská TOP vinařská oblast Marlborough produkuje asi tři čtvrtiny všeho vína v zemi. Při posledním počítání tu údajně bylo poseto vínem skoro 24.000 hektarů, což je přibližně 28.000 ragbyových hřišť, takže opravdu docela veliká oblast :) Vínům se tu daří díky chladným nocím a slunečným dnům. Světově nejproslulejší a nejslavnější odrůdou, která se tu pěstuje, je bezesporu sauvignon blanc, ale na paty mu šlape také pinot noir (rulandské modré), pinot gris (rulandské šedé) a údajně také chardonnay. O tom ale dost pochybujeme, protože novozélandské chardonnay je prostě úplně jiné než známe z Evropy a podle mnohých (včetně nás) se prostě nedá pít. Takže možná to z Marlborough je aspoň trochu "pitelné", ale žádná sláva to opravdu není. Místní sauvignon blanc je ale opravdu peckovní a moc nám tu chutnal také pinot gris.

Z obrovského množství vinařství jsme si jich nakonec vybrali pár, která jsme znali nebo o nich slyšeli. Měli jsme na ochutnávky jen jedno odpoledne, takže všechno jsme zvládnout nemohli :) První z nich bylo vinařství Wither Hills. Jde o jedno z těch tradičních tady a je také tak trochu architektonickou perlou. Mají tu krásnou restauraci, sklípek a hlavně nádherný výhled na nekonečné řady vinic...

vinařství Wither Hills

Další na řadě bylo vinařství Brancott Estate. Moderní komplex s restaurací a sklípkem stojí na kopečku, odkud je nádherný výhled na původní vinice se sauvignonem blanc. Právě zde v roce 1975 vysázeli úplně poprvé na Novém Zélandu odrůdu sauvignon blanc. Do té doby byl region Marlborough považovaný za příliš chladnou oblast pro tuto odrůdu. O pár let později sklidili první várku a postupně se právě odrůda sauvignon blanc stala tou nejslavnější a celosvětově žádanou novozélandskou odrůdou vína. Vinařství Brancott Estate je tedy tak trochu magickým místem, když "tam to všechno začalo". Nemohli jsme tedy jeho návštěvu vynechat. Navíc jsem za pár dní měla dělat ještě poslední promoakci v supermarketu zpátky v Aucklandu právě pro Brancott Estate :)

vinařství Brancott Estate

Dále jsme pak navštívili vinařství Cloudy Bay, které produkuje také celosvětově proslulý sauvignon blanc, ale i pinot noir, vinařství Alan Scott, a také vinařství Hunter´s. V posledně jmenovaném vládla při ochutnávce asi nejpříjemnější atmosféra, ještě navíc vylepšená návštěvou samotné paní majitelky. Mimochodem Jane Hunter je první ženou, která byla na Novém Zélandu uvedena do vinařské síně slávy (v roce 2013)!

Cloudy Bay

vinařství Alan Scott

ochutnávka ve vinařství Hunter´s, v pozadí na fotce paní majitelka

Z Blenheimu jsme pokračovali dále na sever do Pictonu, kde jsme se měli s Jižním ostrovem definitivně rozloučit. Přespali jsme ve free campu vzdáleném snad jen 5 minut od Pictonu, takže ideální místo, když potřebujete i brzy ráno stihnout trajekt. Je však potřeba tam dorazit včas (v 19h už může být pozdě), protože na "kempování" je vyhrazeno pouhých 12 míst. Pokud byste zaparkovali mimo tato místa, hrozí klasicky pokuta 200 dolarů. Auta sem nicméně najížděla skoro až do půlnoci, parkovaly všude možně a žádná kontrola nepřišla... Jinak je fakt, že jde o pouhé parkoviště u hlavní silnice, ale jsou tu i piknikové stolky a travnatá plocha, takže i tak docela příjemné místo.

My jsme ráno na trajekt naštěstí pospíchat nemuseli, protože nám odjížděl až ve dvě odpoledne. Zbývalo nám tedy dost času na procházku přístavním městečkem Picton, kterou jsme při naší první návštěvě v březnu nestihli.

Picton nás přivítal sluníčkem a naprosto modrou oblohou a my se vydali na nenáročnou procházku do Bob´s Bay. Trasa vede podél zálivu až na malou pláž v Bob´s Bay a zpátky vrchem, takže se nám naskytly překrásné výhledy na malebný Picton a Marlborough Sounds, stále ještě ve fotogenickém mlžném oparu :).

Pak už byl ale čas nalodit se na trajekt a my se těžkým srdcem loučili s Jižním ostrovem...

Příjemným zpestřením plavby byly poskakující delfínci kolem trajektu :)

Marlborough Sounds

Picton

Tak snad někdy zase na viděnou, Jižní ostrove!

Tak, a po měsíci plném dobrodružství jsme zase zpátky na Severním ostrově! Dobrodružství ale tak úplně nekončí, ještě nás po cestě do Aucklandu čekalo pár zajímavých zastávek, a stejně tak jsme ještě pár výletů podnikli přímo z Aucklandu.

V dalším článku se tak (možná) podíváme do slavného muzea Te Papa ve Wellingtonu, užijeme si překrásné počasí v Národním parku Tongariro, dostaneme se blízko místnímu velikánu Mt. Ruapehu a opět se vrátíme do termálních pramenů v Taupu a Rotoruře. Z Aucklandu pak podnikneme výlet do města Hamilton s krásnou botanickou zahradou a s Novým Zélandem se rozloučíme stylově na jedné z nejkrásnějším pláží. Stylově proto, že to bylo úplně první pláž, na které jsme byli po našem příjezdu v listopadu :)