Jak jsme přivítali Nový rok na začátku světa

Letos (vlastně už loni :) ) jsme se rozhodli strávit Silvestra trochu netradičně.

Původní plán sice byl, že zůstaneme v Gisborne a Silvestra budeme slavit s Marťou, Michalem a Jirkou někde na pláži vedle festivalu, který tu po dobu 5 dní kolem Silvestra probíhal, a o kterém jsem už psala v jednom z předchozích příspěvků. To ale nevyšlo. Pár dní před Silvestrem jsme se totiž byli projít po pláži a zjistili, že v období festivalu je úplně zakázané pití alkoholu kdekoli jinde než právě za branami festivalu, a tedy i na pláži a v přilehlých parcích. A co by to bylo za oslavy bez kapky alkoholu. Navíc vzhledem k velkoleposti té akce bylo všude hodně policistů, takže riskovat to moc nepřipadalo v úvahu. Nevěděli jsme sice, jak to bylo s možností pití alkoholu v centru města, ale tahle varianta nás moc nelákala. A tak se nám v hlavě začal rodit nový plán. Mimochodem, vůbec plán odjet z města byl víc než rozumný, protože, jak jsme si po návratu přečetli v místních novinách, děly se tu v souvislosti s festivalem docela šílenosti - zapalovali se stany, několik desítek zatčených a zraněných, atd... (více TADY).

Vymysleli jsme si tedy, že Nový i nový rok přivítáme na East Capu, a to na nejvýchodněji položeném místě Nového Zélandu, na jehož vrcholku stojí maják a právě odtamtud je možné spatřit první východ slunce na Nový rok na světě (a každý jiný den, ale ten na Nový rok má přece jen o něco větší kouzlo...), protože datová hranice leží pouhé dva stupně na východ. Dříve východ slunce vidí prý pouze tučňáci z Antarktidy, kde ale slunce vůbec nezapadá a nevychází, neboť je tam nyní polární den :)

Celkově je East Cape (Východní mys) jedinečným koutem Nového Zélandu - daleko od turistických cílů, všudypřítomný klid, koně a krávy volně procházející se po silnicích i na pláži... Původně jsme mysleli, že tuto část Severního ostrova kvůli odlehlosti úplně vynecháme, ale maják s prvním východem slunce na světě se ukázal jako příležitost k jejímu bližšímu prozkoumání a přece jen, 200 km od Gisborne zase není tak moc.

Na Silvestra jsme ještě pracovali, takže na cestu jsme se vydali se zásobami jídla i pití odpoledne. Poslední část cesty k majáku byla poměrně náročná - 20 km úzké prašné cesty, kde musíte dávat pozor, aby vám krávy či koně nevběhli do silnice, a která končí u majáku. I když vlastně už jsme si celkem na takové podmínky na NZ zvykli. Krajina okolo byla ale neskutečná - drsná a krásná zároveň, jako z jiného světa. Bohužel předpověď počasí nebyla vůbec dobrá. Až jsme si říkali, že je to jako naschvál, když poslední min. dva týdny je každý den skoro úplně jasno a krásně a zrovna jen na noc mezi Silvestrem a Novým rokem a pak na Nový rok předpovídali déšť a zataženo. A pak opět od 2. ledna slunečno samozřejmě. To by byl přece trochu pech jet na takovéhle místo kvůli východu slunce, které by pak vůbec nevyšlo. Ale černé myšlenky jsme vyhnali z hlavy a užívali si posledního večera roku 2014. Před setměním jsme si ještě udělali generálku na ranní výšlap a vystoupali k majáku, který stojí 154 m. n. m.. Ten výhled není zadarmo - po náročné práci jsme těch 750 schodů vedoucích nahoru v nohách dost cítili a větším problémem pro nás možná byla i cesta dolů :). 

Výšlap nahoru

Tam dole jsme parkovali

Rozhodli jsme se, že se trochu rozmazlíme a na Silvestra jsme si pořídili víno s několika medailemi :)

Připraveni na půlnoc! :)

Silvestrovský večer jsme prokecali a propili a po půlnočním přípitku bez jakýchkoli ohňostrojů (asi poprvé v životě pro nás) jsme si šli na těch pár hodin zdřímnout. Budík jsme si nastavili na 4:55. Kdo by to řekl, že budeme někdy dokonce vstávat ještě dřív než v 5:30 do práce :) Pár dalších nadšenců, co tam bylo od večera s námi, už bylo taky na nohou a chystalo se k majáku. Okolo bylo ještě spoustu dalších aut, které přijeli až na ráno. Na to, že cca ve 2 ráno trochu pršelo, v 5 už naštěstí ne, obloha byla sice zatažená, ale naštěstí ne nad oceánem, takže to vypadalo slibně. Nahoru jsme tentokrát celkem vyběhli, předběhli po cestě pár pomalých Asiatů (co kdyby nám zrovna ti sebrali nejlepší výhled) a přidali se k poměrně dost početnému hloučku (davu?) lidí, který už seděl v okolí majáku vyhlížejíce na východ, a čekali. A to bychom nebyli my, abychom si nesedli rovnou do první řady :) Sešli jsme se tam pozorovatelé snad z celého světa a společně nadšeně očekávali, kdy se nám ta žhnoucí koule ukáže v celé své kráse. Nahoře samozřejmě pekelně foukalo, ale hlavně, nad pevninou bylo celkem dost zataženo (dokonce na nás spadlo i pár kapek a vytvořila se duha), nad mořem bylo ale relativně modro a my už věděli, že o ten "once-in-a-lifetime" zážitek nepřijdeme. Nažhavili jsme foťák a sledovali, jak se postupně obloha zabarvuje rudě a pak už jsme viděli větší a větší kousek sluníčka, až vylezlo celé. V tu ránu lidi okolo začali jásat a pískat na papírové píšťalky a my jsme se snažili celý ten jedinečný výjev vrýt co nejvíc do paměti. Vítání roku 2015 tak pro nás zůstane navždycky nezapomenutelným a rok 2015 určitě bude rokem šťastným, už jen proto, jak nám celá ta podívaná i přes nepřízeň počasí (když v 6 ráno začalo silně pršet a pršelo celé dopoledne) vyšla.

Ráno jsme si pak šli ještě na chvilku zdřímnout a kolem 9 se probudili. Chystali jsme se, jak si uděláme super snídani, ale vzhledem k celkem silnému dešti a hlavně větru jsem si jen v autě namazali toust marmeládou a vyrazili jsme. První zastávkou bylo městečko Te Araroa vzdálené od majáku pouze těch 20 km po prašné cestě, tedy také jaksi "na konci (začátku?) světa". V tomto městečku stojí údajně největší strom pohutukawa (tzv. vánoční strom - nádherně červeně kvete právě v tomto období) na Novém Zélandu - je asi 600 let starý, 20 m vysoký a 40 m široký. V East Cape Manuka Company jsme pak vyzkoušeli na vlastní kůži voňavá manuková mýdla a krémy a ochutnali med z květů keře manuka, který roste právě na East Cape.

Maják

největší pohutukawa tree a malinká já :)

Filip ochutnává med z květů keře manuky v East Cape Manuka Company

Pak už jsme se vydali zpátky do Gisborne. Po cestě jsme si ještě udělali pár zastávek, a to v Tikitiki, Tokomaru Bay, Anaura Bay a opět v Tolaga Bay. 

V Tikitiki se nachází St. Mary´s Church, maorský kostel. Zvenku vypadá celkem obyčejně, ale uvnitř už rozhodně ne - jsou tam tkané lněné panely na zdech, barevné trámy a nádherné řezby. Jde rozeznat vyřezané hlavy maorů - klasicky s vyplazeným jazykem a vykulenýma očima, každá řezby je přitom úplně jiná.

Tokomaru Bay a Anaura Bay jsou, stejně jako nám už velmi dobře známá Tolaga Bay, malá městečka a hezké zálivy na východním pobřeží, kde však kromě pěkné pláže a kempu většinou nic víc nenajdete. Tokomaru Bay je snad ještě zajímavé tím, že v 50. letech město prošlo obrovskou krizí a zavřely se všechny stagnující podniky. Takže i teď je tam spoustu vybydlených a polorozpadlých budov, kdy jednou z nich je dokonce i banka. V Tokomaru Bay jsme potkali Jirku s jeho belgickou kamarádkou Caroline, se kterými jsme na pláži poobědvali. Bohužel tedy oni si moc nepochutnali, protože chtěli udělat "luxusní" oběd - hovězí maso, které ale koupili včera a v teple auta se zkazilo, takže oběd moc luxusní nakonec neměli. V nám už tolik známé Tolaga Bay nám pak ještě chybělo jediné neprozkoumané místo - vyhlídka na severním konci zálivu (tedy na opačném konci než je to dlouhatánské molo).

St. Mary´s Church v Tikitiki

Tokomaru Bay - následek krize v 50. letech

Anaura Bay

výhled na Anaura Bay

Vyhlídka v Tolaga Bay a já už dole na pláži :)

Tolaga Bay - molo na druhém konci zálivu

Tak takový byl náš Silvestr a Nový rok!

A co by to bylo za Nový rok, kdyby na stole chyběla čočka. Tak ať přinese penízky, ať tu musíme co nejmíň pracovat a co nejvíce cestovat! Jo a byla to dobrota :)