pátek 3. dubna 2015

Krásy přírody na Cape Palliser

Z Národního Parku Tongariro jsme zamířili na jih směrem do hlavního města Nového Zélandu, Wellingtonu. Než jsme však dojeli přímo tam, nemohli jsme po cestě vynechat Cape Palliser (Palliserův Mys) nacházející se východně od Wellingtonu, který je zároveň nejjižnějším bodem Severního ostrova. Tato oblast je poměrně odlehlá a velmi řídce obydlená, avšak o to více malebná. Už samotná cesta z vnitrozemí byla nádherná – na jedné straně oceán a pláže s černým pískem, na druhé straně holé kopce a obrovské útesy.




Na mys jsme přijeli v podvečer a místo na kempování jsme již měli vytipované dopředu. Nakonec to bylo opravdu jedno z nejkrásnějších míst, kde jsme doposud spali. Nacházelo se ve vesničce Ngawei(pokud se to dá nazvat vesnička), přímo na pláži, „na konci světa“, zadarmo… Mimo pohledů na oceán a krásného západu slunce jsme se navíc mohli kochat i znatelnými obrysy Jižního ostrova, kam jsme měli namířeno za pár dní. Samotná vesnička je pak nejvíce zajímavá tím, že na místní pláži je k vidění spoustu zrezivělých buldozerů, které se používají k vytahování lodí na břeh.






Zrezivělé buldozery k vytahování lodí na pláži v Ngawi


Ráno jsme se vydali ještě dále – k majáku, na jehož úpatí silnice končí zcela. Vyšplhali jsme se nahoru po celkem dost strmých a rovných 250 schodech (od půlky cesty jsem měla i trochu závratě) a ze shora si užívali ještě krásnější výhledy na oceán a náznaky Jižního ostrova v dáli.





ovečky s majákem
Pak už nás ale čekalo to, na co jsme se těšili asi nejvíc – lachtani. Už po cestě k majáku jsme jich pár viděli, jak se povalují po kamenech na pláži a já si připadala doslova jak Alenka v říši divů. Připadalo mi neskutečné vidět lachtany v přírodě, jen tak moct být přímo u nich a pozorovat, jak si loví oběd, hrají si ve vodě nebo (a to hlavně) jak se rozvalují na skalách u moře a v trávě u silnice.

Nejdříve jsme si moc nebyli jistí, co si můžeme dovolit, resp. jak blízko k nim můžeme jít. Znali jsme pouze jedinou poučku, a to, že bychom si za žádných okolností neměli stoupat mezi lachtana a moře – zavřeli bychom mu tak jeho únikovou cestu. Nakonec jsme se postupně otrkali, když jsme viděli, že vyvalení lachtánci jsou opravdu líní, a i když se ze začátku zdálo, že při přiblížení k nim na nás řvou, vždycky si jen zívli a převalili se na břicho. Takže o nějakém útočení na nás opravdu nemohla být řeč. Naopak někteří od nás spíše prchali do moře, takže se spíše báli oni nás. No, nicméně pár dní poté jsme se dočetli, že by se člověk k lachtanům neměl přibližovat na méně než 20 metrů. My jsme udržovali bezpečnou vzdálenost asi 1,5 – 2 metry a opravdu nic nehrozilo.

Na lachtánky bychom se vydrželi dívat do nekonečna. I přesto, že převážnou část dne stráví vyvalováním, často se přetáčejí, „mávají“ ploutvemi, zívají… a velká sranda je sledovat jejich pohyb, když vylézají z vody nebo se po kamenech přesouvají na vyhřátější místečko.







rybička :)























Od lachtaní kolonie se nám odjíždělo těžce, nicméně ještě nás na mysu čekala jedna věc – procházka v Putanguria Scenic Reserve. Tam jsme objevili skrytý poklad přírody! Jednalo se o procházku podél říčního koryta ke skalním hrotům Putanguria Pinnacles. Tyto skalní hroty byly vytvořeny deštěm, který unášel hlínu a písek, čímž došlo k odhalení skalního podloží. Tato fakta jsme si přečetli v průvodci, vůbec jsme však nevěděli, co čekat a spíše jsme to brali jako příjemnou procházku přírodou. Nicméně, tyhle Pinnacles (hroty) naprosto, ale naprosto předčily naše očekávání!

Stezka vedla nejdříve říčním korytem a zhruba po půl hodině se před námi objevilo něco neuvěřitelného. Tisíce skalních hrotů vypadajících jako hrad s mnoha různě velkými věžičkami, mezi nimiž vedlo mnoho cestiček. Prošli jsme se mezi nimi několika směry a pokaždé jsme mohli obdivovat trochu něco jiného. Na nižší skalní hroty bylo možné i vyšplhat, což však bylo v hlubokém písku celkem náročné (včetně „skluzu“ dolů), tak jsme to nezkoušeli. Čekal nás totiž následně ještě celkem náročný výšlap na vyhlídku nad skalními hroty, takže jsme celou tuto nádheru měli jako na dlani.

Opravdu, toto místo nás naprosto dostalo. Příroda vážně dokáže divy! Ani nás moc nepřekvapilo, když jsme následně zjistili, že toto místo patří k jedné z „top“ lokací Pána prstenů, opravdu to byla krajina jako z jiného světa!

cesta říčním korytem
















Filip vyhlíží Jižní ostrov! :)
V dalším článku se dozvíte, proč nás tak zklamalo „nejúžasnější malé hlavní město na světě“ Wellington, ale také o plavbě trajektem Cookovým průlivem, když jsme již zamířili za krásami Jižního ostrova!









Žádné komentáře:

Okomentovat