Bublající Rotorua a 7 metrů volným pádem

Konečně nastal čas na tu vytouženou část našeho pobytu  na Novém Zélandu a vydělané dolárky proměníme za moře zážitků z cestování. 18. března ráno jsme se tak vydali na zhruba šestitýdenní cestu s cílem vidět co možná nejvíce z obou novozélandských ostrovů.

Naší první zastávkou na cestě „kolem Zélandu“ byla Rotorua. První, co se každému, kdo kdy toto městečko u stejnojmenného jezera kdy navštívil, při zmínce o něm vybaví, je prostě a jednoduše všudypřítomný pach, často popisovaný jako zápach zkažených vajec. Jde o nejdynamičtější termální oblast na Novém Zélandu, kde do vzduchu tryskají gejzíry horké vody, bublají bahenní jezírka a z horkých pramenů stoupá pára. Maorové toto místo velmi uctívali a jeden z nejvelkolepějších pramenů pojmenovali Wai-O-Tapu (Posvátné vody). Dnes Maorové tvoří 35 % obyvatelstva a jejich kulturní představení stejně jako tradiční hangi (pokrm připravovaný v zemi) jsou spolu s úžasnou termální krajinou jistě důvodem, proč je Rotorua jedním z turisticky nejfrekventovanějších míst na Severním ostrově. 

I přesto, že jsme si toho o Rotoruře poměrně dost načetli, skutečnost nás překvapila. Myslím, že to ani není možné si představit, jak reálně takové místo vypadá, když opravdu téměř kam se člověk podívá, vyvěrá ze země horká pára. Ve městě a okolo něj je spoustu míst, kde je možné si dopřát soukromou lázeň, což přesně vystihli Marťa s Michalem (kteří do Rotoruy přijeli pár dní před námi) smskou: „Pořád se někde mácháme v horkých pramenech.“ 

Hned po příjezdu do města jsme zamířili do vesničky Whakarewarewa Thermal Villlage, což je tzv. živá vesnice, kde stále žijí místní obyvatelé stejným stylem jako jejich předkové. Přijeli jsme časově akorát na kulturní představení, které se koná dvakrát denně. Pokud si toto místo představujete jako šílenou komerci pro turisty, tak jste opravdu na omylu. Maorové, kteří toto představení připravují, stejně jako průvodce, který vás vesničkou s výkladem provede, jsou opravdu místní a skutečně tam žijí. A navíc, ti všichni si svoje účinkování vyloženě užívají a představení bylo skutečně velkým zážitkem. Předvedli nám i tradiční haku, což je něco jako maorská válečná píseň sloužící k zastrašení nepřítele před bitvou (možná jste viděli začátek nějakého ragbyového zápasu národního novozélandského týmu All Blacks, kteří haku dělají před každým zápasem). Z vesničky je také vidět nejslavnější pramen této části Rotorury nazvaný Pohutu (Velký šplouch či Výbuch). Jde o gejzír, který tryská několikrát denně a horkou vodu chrlí až do výšky neskutečných 30 metrů. V první části naší prohlídky vesničky jsme gejzír „v akci“ neviděli, pouze se z něj celkem velkolepě valila pára, za pár desítek minut byl ale pohled na něj už zcela jiný, takže se nám poštěstilo jej vidět i v plné parádě. Celkově je ve vesniček spoustu vařících se "bazénků", bublajícího bahna a stoupající páry. Země v celé vesničce je celkem horká a na určitých místech byste si prý v klidu mohli na zemi uvařit, třeba právě vajíčka :)) 

Ve spodním "bazénku" je sáček s kukuřičnými klasy. Snadné vaření za pár minut :)

Pohutu gejzír v celé své kráse

Po návštěvě Whakarewarewa jsme se svolali s Marťou a Michalem a sešli se konečně v „lepším období“ – nepracovním J

Zašli jsme do parku Kuirau, který je největším místem přímo v centru Rotorury, kde si můžete užít soukromou termální koupel zdarma (ale jen pro nohy…). Celý velký park je vulkanickou oblastí, ve které je spoustu jezírek s bublajícím bahnem, kráterové jezírko a spoustu syčící páry (a samozřejmě všudypřítomná zkažená vejce J ). S nohama v horké vodě jsme si tak sdělovali naše nové zážitky, konečně nepracovní, když naposledy jsme se společně viděli ještě v Gisborne. Tak jsme pokračovali až do pozdních večerních hodin, pak už ale na břehu Rotorujského jezera, kde jsme přespali. 

Ráno Marťa s Michalem už pokračovali směrem na sever do Taurangy a na Coromandelský poloostrov, my jsme se naopak vydali prozkoumat centrum Rotorury. Počasí nám moc nepřálo, spadlo i pár kapek, a my jsme doufali, že odpoledne už bude slunečné, neboť nás čekal náš prozatimně asi největší adrenalinový zážitek v životě. Ale o tom až později! (pozn.: trochu špatně od žaludku už mi bylo ale od rána J, pozn. Filipa: celé dopoledne se s ní nedalo mluvit! J ).

V centru města jsme prozkoumali Government Gardens – anglické zahrady obklopující místní muzeum, ve kterých nechybí kouřící termální jezírka, ale i takové vymoženosti jako je kroketový a bowlingový trávník. 

Odtamtud jsme došli ke břehům jezera, které byly plné černých labutí a následně pocházkou podél jezera k maorské vesničce Ohinemutu, jejíž největší zajímavosti je Tama-te-kapua Meeting House z roku 1905 pojmenovaný po kapitánovi kánoe Te Arawa. Jde o posvátný společenský dům, do kterého ale není přístup veřejnosti a prohlédnout se dá pouze zvenčí. Ve vesničce jsme pak viděli i další maorské stavby včetně kostela.

Musem of Rotorua v Government Gardens (po stranách jsou vidět kroketové a bowlingové trávníky)

Museum of Rotorua

Maorská vesnička Ohinemutu na březích jezera Rotorua

No, a pak už byl čas popojet dál. Kam? Začnu trochu zeširoka. Rotorua je všeobecně známá nejen svými termálními prameny a rozsáhlou maorskou populací, ale také jako jedno (ne-li to nejhlavnější) z adrenalinových center Severního ostrova. Marťa s Michalem toho před naším příjezdem vyzkoušeli strašně moc a neustále nás zásobovali novými doporučeními. Jelikož na bungy jumping a podobné pecky ani jeden s Filipem nejsme, byli jsme tak nějak rozhodnutí již dříve, že bychom si na Zélandu rádi vyzkoušeli rafting v divoké vodě. Rotorua však nabízela něco víc. Sjezd největšího komerčně sjížděného vodopádu NA SVĚTĚ Okere Falls vysokého 7 METRŮ na řece Kaituna (5. stupeň obtížnosti). Filip se toho okamžitě chytl, a když Marťa s Michalem tento zážitek jen vychvalovali, bylo rozhodnuto. Rafting jsme si zamluvili a zaplatili ještě před odjezdem z Aucklandu, a tak už později nebylo možné vycouvat. Což bylo tak trochu možná cílem toho všeho, protože v mém případě se nedá říct, že bych se na to moc těšila J

Odpoledne jsme tak vyrazili k severnímu konci jezera, kde jsme v jakési centrále společnosti tento rafting provozující vyfasovali potřebné vybavení a přesedli do minibusu, který nás dovezl na začátek trasy. Na přemýšlení a uvědomění si toho všeho nebyl vůbec čas a bylo to tady J Celkově jeli dva rafty vždy po čtyřech lidech a jednom „raftovém profíkovi“. Před celou skupinou pak jel ještě jeden profík na samostatném raftu plnící funkci jakéhosi záchranáře. Nás si s Filipem do party vybral párek Němců, což se nakonec ukázalo jako velká výhra, protože kluk celou jízdu natáčel na kameru GoPro, kterou měl připevněnou na helmě a my si tak ještě navíc odnesli super video! Vyfasovali jsme strašně srandovního „profíka“, který se jmenoval Hiro, všichni jsme si ho ale okamžitě přejmenovali na Hero (Hrdina) a doufali, že tak bude naším hrdinou. Celá jízda začala tím, že nás Hiro naučil pokyny, kterými nás pak cestou zásoboval, vyzkoušeli jsme si i správně se „schovat“ dovnitř raftu, což jsme pak potřebovali na celkově třech vodopádech, které nás na trase čekaly. No, a vyrazili jsme na cestu! J

Myslím, že celé naší posádce úsměv z tváře za celou cestu nevymizel, a to snad i když jsme se na tom 7 metrovém vodopádu „udělali“. Chvíli po začátku trasy nás čekaly dva vodopády za sebou – jeden vysoký 3 m a druhý 1 m, na kterých jsme si vlastně měli nacvičit, jak budeme reagovat na tu 7-mi metrovou BOMBU před námi. 

Musím se přiznat, že když jsme před tímto největším vodopádem zastavili, trochu se mi hrnul adrenalin v podobě slz do očí. Hiro nám sdělil, že teď můžou nastat tři varianty – buď vodopád sjedeme bez problémů, nebo neustojíme dopad a převrhneme se, anebo se převrhneme už na začátku. Nenápadně (ale snad v legraci) zmínil, že pokud by snad měla nastat třetí varianta, nic moc dobrého to nevěstí a „Bůh nám pomáhej“. Po vyslechnutí instrukcí jsme si všichni plácli pádly, zakřičeli si a jelo se! Vlastně to byla otázka vteřin a bylo to. Raft se nám ukočírovat nepodařilo a pádem z vodopádu jsme se převrátili. Filip se rozhodl, že si na chvíli udělá intimčo a držel se raftu až do konce, čímž se mu podařilo se dostat pod raft do vzduchového pytle, kde si užíval chvíle klidu J Já jsem se trochu lekla, když jsem ho po vyplavání na hladinu nikde neviděla, ale Hiro udělal jeden rychlý pohyb, raft převrátil zpátky a s ním se objevil i Filip. BYLA TO PECKA! Netuším, jak líp ten zážitek popsat, ale i po tomto vodopádu nás čekalo ještě několik jezů, Hiro s námi vymýšlel různé ptákoviny, které i druhou půlku trasy činily naprosto bezchybnou – třeba jsme vždycky po dvou zajeli až přímo pod jez, jak předem, tak zadem, houpali jsme se na laně, skákali do vody… Nešlo tedy zdaleka jen o sjezd toho velikého vodopádu – byla nám dopřána téměř hodinová jízda divokou řekou včetně spousty peřejí a nádherného okolí v podobě deštného pralesu. Opravdu, byl to zážitek, na který nezapomeneme! A klasicky, i přesto, že jsem se toho tak strašně bála, už v průběhu sjezdu a ještě víc na jeho konci jsem pořád opakovala, že chci JEŠTĚ JEDNOU! J Tak třeba na Jižáku (bohužel ale bez toho vodopádu)!

První jel "záchranář"

Naše posádka

Následující den jsme si dali ranní rozcvičku na minigolfu. Opravdu je tomu těžké s mojí netrpělivostí uvěřit, ale vyhrála jsem! Klíčem k mému úspěchu totiž bylo Filipovo neúspěšné puttování (tedy „doražení“ míčku do jamky). Každopádně jsme si užili spoustu srandy, stihli si pochovat i párek králíčků a vyrazili jsme dál.

I zlaté kiwi jim tam rostlo!

Když se trefíte do Bull Eye - to černé uprostřed, máte další hru zdarma. Bohužel nám se to nepodařilo :)

Vydali jsme se do Redwoods Forest, což je lesopark kousek od centra města, který byl původně domovem pro více 170 druhů stromů, které tu byly vysazovány od roku 1899, aby se zjistilo, které by byly vhodné pro pěstování na dřevo. Nakonec se jako nejvhodnější kandidát ukázala borovice montereyská, ale majestátní vždyzelené kalifornské sekvoje tomuto parku dodávají na velkoleposti. V parku jsme potkali Češku žijící ve Španělsku, se kterou jsme se chvíli pobavili a zjistili jsme, že je již více než 5 měsíců na cestách, z toho měsíc na Novém Zélandu, který je její předposlední zastávkou, když už tento týden se chystá na tu poslední do Nepálu. Tahle holka nás dostala! Docela pohledná blondýnka, do které byste to na první pohled vůbec neřekli, cestující úplně sama, bez auta, často stopem či pěšky, která zdolala téměř všechny z 9 tzv. Great Walks (několikadenní treky). Její vyprávění jsme poslouchali opravdu s obdivem, vždyť byla neustále na cestě – tedy neustálé tahání všech věcí s sebou na zádech s naprosto nejasným cílem každý den.

Téměř stoletý Californian Redwood

Tato příjemná procházka byla naší poslední zastávkou v Rotoruře, odkud jsme se odpoledne vydali (na doporučení Češky) k Rainbow Mountain – hoře vysoké 743 m. Celkem náročným výstupem (srovnatelným zhruba s výstupem na českou Milešovku) až na vrchol hory jsme si otestovali fyzičku před trekem Tongariro Alpine Crossing, který nás čekal v následujících dnech. Odměnou nám byl výhled do všech světových stran, přičemž v dálce jsme viděli dokonce i samotné pohoří Tongariro.

Do setmění už nám nezbývalo moc času, ale ještě jsme se stihli podívat k Mud Pools, velkému komplexu jezírek s bublajícím bahnem, které se nacházely už jen malý kousek od termálního parku Wai-O-Tapu, jehož návštěva nás čekala následující den. Přenocovali jsme tentokrát u termálního potoku Kerosene Creek, v němž jsme si pak následující ráno užili luxusní horkou koupel pod vodopádem. Taková rána bychom si nechali líbit častěji!

Mud Pools

Ranní lázeň u horkého vodopádu v Kerosene Creek

Zahřátí jsme se pak vydali k Wai-O-Tapu Thermal Wonderland. Celá oblast, ve které tato termální "říše divů" leží, je největší oblastí s povrchovou termální aktivitou ze všech podobných hydrotermálních systémů ve Vulkanické zóně Taupo. Celá oblast Wai-O-Tapu (Posvátné vody) má rozlohu zhruba 18 km2 a je doslova pokryta propadlými krátery, vařícími či chladnými bahenními jezírky, pářícími fumaroly (sopečné exhalace) a různě velkými vodními plochami. Veřejnosti je přitom přístupná pouze malá část celé oblasti.

V termální "říši divů", do které jsme se vydali je možné vidět spoustu těchto geotermálních jevů na poměrně malém prostoru - celý okruh je dlouhý zhruba 3 km. Mezi největší lákadla patří vroucí, mnohobarevné jezírko Champagne Pool, které je největším pramenem v celé oblasti a nechybí na téměř žádné pohlednici zobrazující "bublající" Roturuu. Toto jezírko měří v průměru 65 m, je 62 m hluboké a voda na hladině dosahuje teploty 74 stupňů (o 2 stupně více než karlovarské Vřídlo). Svůj název získalo tím, že obsah oxidu uhličitého v jezírku vytváří efekt bublinek jako v šampaňském. Dalším lákadlem je pak Lady Knox Geyser, který "vystřeluje" k nebi každodenně v 10:15 hod, a to s malou pomocí - pracovník parku do otvoru hodí přírodní mýdlo. Tento gejzír má tryskat až do výše 20 metrů, a to po dobu jedné hodiny. Podle pracovníka parku záleží doba trvání na atmosférickém tlaku, a tak my měli nějakou šílenou smůlu a gejzír nám tryskal asi tak 20 vtěřin. Pro nás tedy trochu zklamání, ale nedá se nic dělat. V parku nás pak ještě mimo jiné zaujalo jezírko nazvané Devil´s Bath (Ďáblova koupel), které má neskutečně jedovatou zelenou barvu. Ta je výsledkem mixování vody přetékající ze Champagne Pool se sirnými a železitými solemi.

Champagne Pool

Lady Knox Geyser

A támhle je Rainbow Mountain, na kterou jsme včera vystoupali!

Devil´s Bath

Po Wai-O-Tapu jsme ještě nemohli vynechat nedaleké místo, kde se setkávají dva potůčky, z nichž jeden je horký termální a druhý studený a vy si můžete vybrat, jaká teplota soukromé lázně je pro vás ideální. Opět bomba! 

Z Rotoruy jsme tedy odjížděli opravdu nadšení a natěšení jsme mířili do Národního parku Tongariro, kde nás další den čekal jednodenní trek, prý nejkrásnější na Novém Zélandu. Po cestě jsme ještě udělali krátkou zastávku v Taupu, kde jsme se víceméně jen mrkli na vodopády Huka Falls a pokračovali jsme dál. 

Jezero Taupo a v pozadí pohoří Tongariro

A v dalším článku se můžete těšit popis nejkrásnějšího jednodenního treku Tongariro Alpine Crossing!