Po stopách Abela Tasmana, aneb jak jsme zdolali Great Walk

Byla by to ostuda, strávit více než půl roku na Novém Zélandu a nezdolat ani jednu z devíti tzv. Great Walks. Jde o jakýsi výběr devíti nejlepších nebo nejzajímavějších vícedenních treků, z nichž pět se nachází na Jižním ostrově, tři na Severním a jeden na Stewart Island, který je třetím ostrovem Nového Zélandu (nejjižnější, tento ostrov je velmi malý a slouží víceméně zejména jako ptačí rezervace). Otázkou však zůstávalo, jaký z treků si vybereme. Bezesporu nejznámějším je Milford Track nacházející se ve fjordové oblasti Milford Sounds v jihozápadní části Jižního ostrova, jež je považován dokonce za jeden z nejlepších pěších tras na světě. I my jsme ještě před odjezdem na Nový Zéland znali vlastně pouze tento, a proto logicky každého napadne, že právě Milford Track je ten „must do“, tedy něco jako „bez jeho absolvování se domů nevracej!“ :)

Jenže poté, co to pro nás celé začalo být aktuální, zjistili jsme spoustu nových informací. Totiž v první řadě to, že abyste Milford Track vůbec mohli absolvovat, je potřeba si rezervovat místa i na rok dopředu, a to v okamžiku, kdy se otevře rezervační systém, což prý bývá většinou v červenci. To je jedna, a zřejmě i nejvýraznější, vada tohoto treku. Těžko tu něco plánovat na měsíce dopředu, když my pomalu ani nevíme, kde budeme za pár dní. Dalším výrazným negativem je cena. Za všechno. K počátku i ke konci trasy je nutné využít lodní dopravu (k začátku za cca 200 NZD/os., od konce pak cca 40 NZD/os.), bez toho to prostě nejde, a to doslova. K tomu ještě hradit dopravu k autu, které máte zaparkované na začátku trasy. Dále pak je třeba počítat s výdaji na hut (turistická chata), když bohužel na tomto jediném treku není povoleno stanování. Cena za noc stojí 54 NZD/os. Celá trasa je vypsána jako čtyřdenní, avšak dá se celkem v pohodě zvládnout za dny tři, avšak i tak jde minimálně o placené dvě noci na cestě. Suma sumárum člověka tenhle „výlet“, kdy si všechno odšlape ještě s pěkným nákladem na zádech téměř na 500 NZD, což je opravdu trochu šílená částka. Tak to jen pro představu, že zdolat takovou Great Walk rozhodně není zadarmo.

My jsme se tak po zvážení všeho nakonec rozhodli, že tou naší vyvolenou Great Walk bude Abel Tasman Coastal Track, nacházející se v severní části Jižního ostrova v Národním parku Abel Tasman v Tasmanově zálivu (aby těch Tasmanů nebylo málo!). A kdo to vlastně vůbec byl ten Abel Tasman? Byl to holandský obchodník a mořeplavec žijící v letech 1603 - 1659, který v roce 1642 objevil Nový Zéland, avšak myslel si, že se nejedná o dva ostrovy, ale pevninu, proto původně Nový Zéland nazval Zemí států (Staaten Landt).

Stejně jako ostatní Great Walks, ani Abel Tasman není okružní trasou (snad jediným okružním Great Walk je Kepler Track), a tak variant, jak jej zdolat je vícero. S tím pak také souvisí počet dní, které absolvováním trasy strávíte. Oficiálně je trasa rozepsaná na pět dní, ale dá se zvládnout za tři dny – tedy s dvěma přenocováními na cestě.

My jsme si trasu naplánovali tak, že celý trek v délce 60 km zvládneme právě pouze za tři dny, s počátkem ve vesničce Marahau a koncem v Totaranui. Jak vyplývá ze samotného názvu, jde o trasu pobřežní, v celé své délce se tak táhne po pobřeží NP Abela Tasmana a několikrát tak trasa vede i skrz překrásné pláže. Jinak lidé také často volí variantu, kdy dojedou autem do vesničky Totaranui, kde si poslední den trasy udělají jako okruh a následně se vydají směrem do Marahau. Ať už si však vyberete jakoukoli variantu, je nutností v rámci trasy využít služeb vodního taxi (no, je samozřejmě možné jít celou trasu zpátky, anebo si udělat okruh skrz vnitrozemí, kde však převýšení nabízejí poněkud náročnější zážitek…a hlavně, to už bychom mluvili zhruba o šesti dnech). Rozhodli jsme se, že dopravu vodním taxi využijeme na cestu zpátky k autu. Opět, ani když si jdete pěkně po svých, nic není zadarmo (avšak ne za tak šílené částky jako v případě Milford Tracku).

Doprava vodním taxi nás každého vyšla na 47 NZD, k tomu je pak ještě nutné připočíst poplatky za dvě noci stanování, kdy jedna noc stojí 14 NZD/os. Pokud byste nechtěli stanovat, můžete přenocovat v turistické chatě, která stojí 32 NZD/os. (jak jsem již uvedla výše, chata v Milfordu stojí ještě o 22 NZD více!). Výdaje se teoreticky dají ještě snížit, pokud byste se rozhodli cestu zpátky k autu stopovat (cca 70 km), to jsme však v plánu neměli.

Takže i když jsme se snažili rozpočet stáhnout na minimum, tento Great Walk nás vyšel dohromady na 150 NZD. To jen tak pro představu. Ale stálo to každopádně za to!!!

Trasa  Abel Tasman Coastal Track - my jsme nocovali v Bark Bay a v Totaranui

Výškový profil celé trasy

Předtím než jsme na trasu vyrazili, bylo třeba kromě rozplánování jednotlivých úseků vymyslet, co budeme celé tři dny jíst. Nikde po cestě, ani v turistických chatách, není k dispozici žádné vybavení na vaření, stejně jako žádné odpadkové koše, člověk tak musí opravdu všechno nést na zádech. A to si teda sakra rozmyslíte, co ponesete :) Variantu, že bychom si vařili, jsme zavrhli hned. Zásobili jsme se tedy sušeným masem, celozrnnými krekry, müsli tyčinkami, proteinovkami, rozinkami, hořkou čokoládou, já si pak navíc nesla cottage sýr, Filip dvě chorizo klobásky.

Dále je třeba vzít si veškeré potřebné oblečení – na pobřeží se počasí hodně rychle mění, a tak i když vyjdete ráno za slunečna, může později přijít déšť. Večery pak také nebývají nejteplejší, takže kvalitní bunda je celkem nutností, stejně jako teplé oblečení na spaní, spacák, karimatka a stan. K tomu ještě přidejte vodu, kdy minimálně na ten den vždycky musíte mít dostatečné zásoby. V místech, kde jsou turistické chaty, je voda filtrovaná a lze si ji tedy vždycky na další den doplnit. Když jsme však trek šli my, v chatě, v jejíž blízkosti jsme měli první noc kempovat, filtr nefungoval. Bylo tak nutné koupit tablety k „očištění“ vody (ale žádná sláva, voda má po nich trochu chemickou příchuť), jinak bychom se museli tahat s vodou na dva celé dny. Kilogramy do krosny tedy naskakují opravdu hodně rychle, a to jsme ještě nebrali žádné věci na vaření (plynová bomba – další kila navíc).

Nabalili jsme tedy krosny vším potřebným, resp. pouze tím nejpotřebnějším (hlavně repelent!), auto zaparkovali na hlídaném parkovišti společnosti provozující vodní taxi a…zvedli jsme krosny! Podařilo se mi to UŽ na druhý pokus! Tohle, že ponesu tři dny? 60 kilometrů? Shodli jsme se, že je to síla, ale samozřejmě jsem to snášela hůř než Filip, a tak první kilometr (nebo dva) byl plný zoufalství a trochu, ale opravdu jen trochu slz :) I když jsem tomu ze začátku nevěřila, člověk si opravdu na tu zátěž tak nějak po pár kilometrech zvykne. Není to sice žádný med ani poté, ale dá se to!

První den nás čekal nejdelší úsek (25 km), z oficiálně předepsané trasy jsme tak plánovali zdolat vlastně dva dny. Naším cílem byl kemp v Bark Bay, což bylo snad nejkrásnější místo na světě, kde se dá kempovat :) Ale o tom až později. Ze začátku trasa vedla buší, po pár kilometrech jsme ale v ramenou cítili, že bychom rádi krosny na chvíli shodili, a protože jsme zrovna přicházeli k pobřeží, cíl byl jasný. První naše zastávka tak proběhla na překrásné pláži, Filip to zvládl i s koupačkou, sluníčko pálilo a my si to celé začali opravdu užívat. 

Další koupačka byla naplánovaná v Cleopatra´s Pool. Jedná se o zhruba 45 min. odbočku z hlavní trasy, která ale určitě stojí za to. Tenhle Kleopatřin bazének jsou vlastně takové lázně v potoku (pěkně studeném) a na cestě k němu je potřeba překonat pár balvanů.

Kdo by to řekl, že kolem cesty uvidíme tolik červených muchomůrek?

Po návratu na hlavní trasu jsme pokračovali přes Anchorage Bay, kde se nachází první turistická chata, a která je cílem prvního dne oficiálně vypsané trasy. Celkově se v rámci treku zdolává několik zálivů, ale není záliv jako záliv – tady je rozdíl výše vody mezi přílivem a odlivem až neskutečných 6,5 m! Většinu z nich jde obejít delší cestou vnitrozemím, pokud zrovna chytíte příliv, avšak u jednoho z nich tato varianta není, a je tak třeba si trasu pečlivě naplánovat podle aktuálního času přílivu. Jde o Awaroa Bay, který nás čekal následující den. Tento záliv je nutné, resp. možné, přejít pouze 2 hodiny před odlivem a po něm, jinak máte prostě smůlu :) My jsme u Anchorage Bay museli také zvolit delší variantu vnitrozemím (cca o hodinu delší). Poté trek vedl částečně buší a částečně po pobřeží s krásnými výhledy, místy i přímo po plážích, žádné velké stoupání se ten den nekonalo a před naší cílovou stanicí v Bark Bay nás ještě čekala perlička v podobě visutého mostu :)

Anchorage Bay s pomalu přicházejícím přílivem

Dorazili jsme zhruba v 17 hod, našli místo na stan, a protože tomu nešlo odolat, ještě jsme vyrazili na procházku po nejbližším okolí. Místo to bylo opravdu neuvěřitelné – kempovali jsme vlastně na jakémsi poloostrůvku, který zasahoval do zálivu, přičemž když se záliv při přílivu celý naplnil, byli jsme skoro jako na ostrově. K tomu překrásná pláž, modrá obloha…pecka!

Jupí, jsme tu!

V zálivu, který se zanedlouho zaplní vodou. Vpravo poloostrov, kde jsme kempovali.

Trochu polámaní po noci ve stanu (+ žádné vedro taky zrovna nebylo), jsme se ráno pokochali východem slunce a za oblohy bez mráčků se vydali zase na cestu, tentokrát nás čekalo 22 km.

Bark Bay za odlivu

Tentokrát jsme měli trochu napilno, protože bylo třeba zvládnout přechod Awaroa Bay (viz výše), kam jsme se museli dostat nejpozději ve 14 hod. Po cestě jsme se ale trochu více zdrželi koupačkou na (opět) nádherné pláži.  

A další visutý most!

Museli jsme pak tedy trochu přidat do kroku, ale zvládli jsme to včas. Záliv Awaroa Bay je neskutečně obrovský, celkově tak trvá alespoň půl hodiny, než ho celý přejdete. I přesto, že jsme byli na místě vlastně v době největšího odlivu, museli jsme vyzout boty. Okolo nás v, protentokrát místy suchém, písku vylézali a zase zalézali malí krabíci a všude kolem bylo plno mušliček.

Awaroa Bay (ani není vidět moře, jak je daleko!)

Přechod zálivu končí až úplně vzadu vpravo, takže opravdu dálka.

Brodění jsme se i za odlivu nevyhnuli :)

Cílem naší dnešní cesty bylo Totaranui, kam jsme dorazili celkem dost znavení, protože jsme měli za sebou poměrně dost častých stoupání, a hlavně v nohách už celkově skoro 50 km. Tam jsme ještě zvládli super koupačku a poté si užívali západ slunce, když jsme zase kempovali skoro úplně na pláži.

Totaranui

Waka - taková místní slepička, která má ráda lidi :) Hodně lidí si jí plete s ptákem Kiwi, ale toho je možné spatřit pouze v
noci a navíc je hodně plachý

Ráno, po „obligátním“ pozorování východu slunce (ale pořád nás to ještě v žádném případě nenudí!), jsme se vydali na poslední část cesty.

Tentokrát ale naším cílem bylo opět Totaranui, ze kterého jsme po 15hod odjížděli vodním taxi. Mohli jsme se tak vydat alespoň o něco víc nalehko (hlavně Filip), protože stan jsme nechali stát na místě s tím, že ho sklidíme až odpoledne. Více věcí jsme se v něm ale báli nechat. V plánu bylo tentokrát dojít na Separation Point a zpátky do Totaranui, celkem tedy asi 16 km. Separation Point je nejsevernějším bodem NP Abela Tasmana, je tam maják a také kolonie lachtanů. Trasa vedla opět přímo po několika plážích, kdy opravdu každá, společně s oblohou bez mráčků, vyzývala ke koupání. Rozhodli jsme se ale, že nejprve dojdeme na Separation Point a koupání si dopřejeme až na cestě zpátky, abychom věděli, jak na tom budeme s časem. Na jedné z pláží po cestě nás nemile překvapila mrtvá velryba a ještě více zápach, který nás doprovázel ještě několik desítek dalších metrů. No, asi bychom se zrovna bez tohoto „zážitku“ obešli :(

Na Separation Point jsme po skalách sešplhali (bez krosen) k majáku a pozorovali ve vodě dovádějící lachtany. Až jsme se pomalu začali stydět, jak nám už přijde vidět lachtany v přírodě naprosto normální :)

Vzhledem k našemu narůstajícímu tempu chůze (už jsme trénovaní!) jsme měli spoustu času užít si ještě koupání a opalování na nádherné pláži Mutton Cove. Poté nás již čekal návrat ke stanu do Totaranui a nalodění na vodní taxi.

Samotná cesta vodním taxi byla příjemným zpestřením a bylo zajímavé vidět již zdolaný trek, a hlavně jeho překrásné pláže a zálivy, z jiné perspektivy. Perličkou na závěr pak bylo, že v přístavu v Marahau (opět z důvodu šíleného rozdílu mezi výškou hladiny při přílivu a odlivu) na každou loď čeká traktor, na jehož přívěs loď najede a my jsme se tak lodí vezli až k autu!

Zdolání Great Walk Abel Tasman Coastal Track tak pro nás bylo obrovským zážitkem ještě umocněným jednak tím, že jsme vyrazili bez jakýchkoli předchozích zkušeností s vícedenním trekem a nevěděli jsme tak moc, co očekávat, a v neposlední řadě pak naprosto bezkonkurenční okolní přírodou, ideálním počasím a hlavně spoustou nádherných pláží.