Trekování ve Fjordlandu

Krásy Fjordlandu se dají nejlépe prozkoumat na vodě nebo pěšky.

To jsme si vzali k srdci, a vzhledem k tomu, že plavbu fjordem Milford Sound jsme už absolvovali, zbývalo to prozkoumávání pěšky.

Jako první nás čekal Lake Marian Track. Ten jsme brali jako jakousi rozcvičku před Routeburn Track, který jsme měli v plánu následující den. Po plavbě Milford Sound a krátkých zastávkách podél silnice zbývalo do večera ještě dost času, a tak se nám tříhodinový trek k jezeru Marian ideálně hodil do plánů. K začátku treku je nutné odbočit z hlavní silnice mezi Te Anau a Milford Sound na štěrkovou cestu Hollyford Road. Naštěstí se však za vámi šíleně práší pouze 1 km, což se dá přežít :)

Na začátku treku jsme přešli visutý most (pro nás už tady klasika) a za pár minut jsme dubovým lesem došli k vodopádům Lake Marian. K tomuto místu ještě vedla celkem pohodlná stezka - to, aby byly vodopády přístupné pro všechny, nicméně pak začal ten pravý trek.

Z popisu treku jsme věděli, že odtud by měla vést celkem strmá a občas i bahnitá stezka až k jezeru (cca 1,5 hodiny). Nečekali jsme však něco až tak bahnitého (a to poslední dva dny ani nepršelo!), stoupání jsme si taky užili víc než dost a občas bylo nutné přelézt spadlý strom a tak podobně :) Říkali jsme si tedy, že rozcvička před zítřejším Routeburnem více než dostatečná.

Rozhodně jsme však nelitovali, když jsme zrovna nezapadali do bahna, mohli jsme obdivovat okolní prastarý hustý les, malinké ptáčky Rifleman, považované za nejmenší na Novém Zélandu. Jak jsou malincí, tak dokážou štěbetat až nečekaně nahlas! Zhruba po hodince stoupání (jezero se nachází až nad hranicí lesa) jsme došli k cíli, před námi se otevřelo nádherné ledovcové jezero Marian ležící v údolí vyhloubeném činností ledovce. Za jasných dnů se v hladině jezera odráží okolní pohoří Darren Mountains. Bohužel než jsme k jezeru došli, ukázal se nám ten "pravý" Fjordland - padla mlha a mírně mrholilo. Až neuvěřitelné, jak nádherně jsme měli ráno na plavbě Milfordem, a teď tohle. V této oblasti jsou však takové dny naprosto běžnou záležitostí. Na opačné straně jezera jsme viděli zbytky sněhu, kterému jsme poprvé byli tak blízko. Až se nám chtělo jezero obejít a kousek si za sněhem vyšplhat, avšak zhoršující se počasí nás odradilo. Nevadí, bude ještě určitě příležitost se se sněhem kamarádit jinde :) Za mrholení jsme se tak vydali na zpáteční cestu. To jsme ještě netušili, že jsme jezero Marian dnes neviděli naposled!

Malinký ptáček Rifleman

Lake Marian
- na opačné straně jezera sníh, na který jsme chtěli mrknout zblízka :)

No a takhle vypadá překrásné jezero Marian za ideálních podmínek - i s odrazem Darren Mountains (zdroj: Google)

Jak už jsem zmínila, následující den jsme se chystali na Routeburn Track. Ten patří mezi devět novozélandských Great Walks a podle mnohých předčí i slavný Milford Track. O Great Walks jsem již celkem podrobně psala jak v příspěvku o Tongariro Alpine Crossing, tak hlavně v Abel Tasman Coastal Track, kde jsem hlavně popisovala, jak nelehké je mít vůbec možnost právě Milford Track jít (rezervace, cena, doprava), ale nejen ten.

Routeburn Track je nejkratší z Great Walks (32 km), nicméně vzdálenost po silnici mezi začátkem a koncem trasy je bezkonkurenčně největší - neuvěřitelných 350 km! Jeden konec trasy se nachází na silnici vedoucí k Milford Sound, druhý pak u městečka Glenorchy, vzdáleného zhruba 50 km severně od Queenstown. Tato skutečnost nijak nevadí klasickým "baťůžkářům" bez auta, pro které je to naopak fajn možnost, jak ušetřit za jednu cestu, nicméně s autem je to skoro nepředstavitelné. Teoretickou možností přicházející v úvahu je domluvit se s někým, kdo půjde trek z druhé strany , předáte si v polovině vzájemně klíče a následně se setkáte někde pod Queenstown. Další možností, kterou zřejmě poměrně dost lidí praktikuje, je jít půlku treku z jedné, a druhou půlku z druhé strany. 

My jsme si však nechtěli dělat z Queenstown zajížďku a navíc trasa z této strany je hodně strmá, když je nutné překonat velké převýšení. Rozhodli jsme se tedy absolvovat část Routeburn Track od The Divide, začátku treku u silnice vedoucí do Milford Sound, až k Lake Mackenzie Hut. Spolu s odbočkou z hlavní trasy vedoucí na vrchol Key Summit nás suma sumárum čekalo asi 27 km.

Námi vybraná trasa vedla z The Divide k Lake Mackenzie Hut, odbočka na vrchol Key Summit tu není znázorněná

Na Routeburn Track můžete očekávat několik různých typů krajiny od ledovcových údolí až po hustý les, fantastické výhledy na údolí pod vámi a okolní vrcholky hor, několik vodopádů, jezera...

Předpověď počasí slibovala polojasno, avšak když jsme ráno vykoukli z auta, nebylo vidět snad ani na dva metry před námi. Mlha, že by se dala krájet... A do toho lehké mrholení (nebo padala mlha?) Opět jsme se utěšovali tím, že je ještě docela brzy a určitě se to zlepší, nicméně celé to vypadalo o dost hůř než předchozí den. Nemělo však smysl sedět a koukat, a tak jsme se nasnídali, přejeli k začátku trasy u The Divide a vyrazili jsme. Bylo nám jasné, že pokud se počasí nezlepší, zážitek z celého treku bude (přinejlepším) poloviční - bez výhledů to prostě není ono.

Vyrážíme!

Hned na začátku nás čekalo převýšení z 500 m na téměř 1000 m, ale stezka vedla celkem pohodlně cik-cak lesem, nešlo tedy o nic až tak náročného. Aspoň jsme však v tomto počasí viděli ten údajně "pravý" Fjordland - všude kolem nás se ze stěn valila voda tvořící malé vodopádky. Když jsme vystoupali na vrchol, museli jsme se rozhodnout, zda se na odbočku z hlavní trasy, stezku vedoucí na vrchol Key Summit, vydáme teď, nebo až při zpáteční cestě. Vzhledem k tomu, že počasí se zatím moc nelepšilo, rozhodli jsme zkusit štěstí až na cestě zpět - horší to snad být nemůže. Čekalo nás tedy mírné klesání k jezeru Howden, u kterého se také nachází první turistická chata. Odtamtud nás čekalo pozvolné stoupání lesem k vodopádům Earland Falls. U těchto impozantních 174 metrů vysokých vodopádů jsme si také udělali první pauzu a vychutnali si sváču s výhledem na tyto obrovské vodopády. Zde na nás konečně také začalo vykukovat sluníčko, jupí!

Tak tohle je ten typický Fjordland!

Počasí se lepší, jupí

vodopády Earland Falls

Úplně původně, když jsme trek plánovali, uvažovali jsme, že půjdeme pouze k vodopádům Earland Falls a zpátky. To by ale byla obrovská chyba! Až k vodopádům totiž moc výhledů nebylo, protože stezka vedla víceméně pouze lesem, pro nás tedy trochu počáteční zklamání. Za vodopády se však krajina konečně začala otevírat a nás tak čekali vytoužené výhledy, když jsme si (jako už po několikáté) připadali jak na vrcholku světa. Mlha se sice nad úplnými vrcholky ještě držela, ale i tak to byla pecka oproti tomu, do jakého počasí  jsme se probudili.

Pohled zpět na Earland Falls

dole údolí Hollyford (štěrková silnice, po které jsme kousek jeli k včerejšímu treku k jezeru Marian)

Po pár kilometrech pozvolného stoupání od vodopádů nás čekal celkem strmý sestup k jezeru Mackenzie, cíli naší cesty. U jezera se nachází turistická chata a kousek od ní pak ještě další, o poznání luxusnější chata, určená pro turisty, kteří si zaplatí něco jako all inclusive track (průvodce, jídlo, pití, ubytování, převoz auta). Oběd v podobě sušeného masa a proteinovky jsme si tedy vychutnali na břehu krásného průzračného jezera, mlha se pomalu ale jistě rozplynula úplně a my se tak těšili na zpáteční cestu, kdy bude ještě lepší rozhled.

Jezero Mackenzie, 12 km cesty za námi

vodopády Earland Falls podruhé

jezero Howden

Od jezera Howden nás čekal výstup k začátku vedlejší trasy - dalšího výstupu vedoucího na vrchol Key Summit. Přece jen už jsme v nohách "pár" kilometrů, někdy obtížným terénem, měli, a tak při tomto stoupání to na nás všechno trochu padlo. Od jezera Howden až na vrchol Key Summit jsme stoupali něco přes půl hodiny, ale zdálo se to opravdu jako věčnost :) Nahoře už jsme byli úplně bez energie, slupli jsme tedy banán i müsli tyčinku, což nám dost pomohlo. Key Summit byl opravdu nádherný, vůbec jsme nečekali, že nepůjde jen o vyhlídku. Nevím, jak to správně nazvat, nicméně přes námi se otevřela poměrně rozsáhlá plocha (náhorní plošina zřejmě nebude správným názvem, protože šlo o vrchol). Na vrcholku je pak zhruba třicetiminutová okružní trasa alpínskou vegetací. Procházeli jsme tak okolo horských jezírek, křovin a močálů. Užívali jsme si výhledy na tři údolí, která odtud vybíhají - Darran Mountains, Hollyford Valley a Humboldt Mountains. Ale také, pro nás úplně nečekaně, i výhled na jezero Marian, u kterého jsme byli včera :)

Opravdu nádhera, skoro by se chtělo říct, to nejlepší na konec, ale to bychom zase křivdili celému treku. Tak to prostě uzavřeme tak, že i přes počáteční lehké zklamání z Routeburn Track, kdy trasa vedla skoro až k vodopádům Earland Falls výhradně jen lesem, nakonec jsme byli, i přes únavu, z celého dne naprosto nadšení!!!

stoupání na Key Summit

v pozadí Hollyford Valley

horské jezírko na Key Summit

výhled na jezero Marian!

Unavení, ale šťastní :) V pozadí lesknoucí se hladina jezera Marian

On the top of the world :)

A je to :)

Po 27 kilometrech v nohách jsme se opravdu těšili na pořádné jídlo a odpočinek. Tentokrát jsme se posunuli do kempu blíže k městečku Te Anau, kde nás následující den čekal další trek, aby toho nebylo málo :) Po cestě jsme pak ještě pozorovali hodně zvláštní západ slunce...

Druhý den ráno jsme se vydali do městečka Te Anau. Zašli jsme se podívat do Wildlife Centre spravovaného DOC, což je trochu něco jako záchranná stanice místních ptačích druhů. V nedaleké ohradě jsme se pak snažili skamarádit s místními lamami alpaka, což je domestikovaný druh lamy chovaný hlavně pro vlnu, kvalitou podobná prachovému peří. Lamy jsou strašně roztomilé a huňaté a občas na nás i vycenili zuby :)

papoušek Kea v Te Anau Wildlife Centre

Po obědě jsme se vydali k parkovišti u Rainbow Reach, odkud jsme se chystali na část Kepler Track. Ten je také jednou z Great Walks a jeho výrazným plusem je, že je jako jeden z mála okružní. Nabízel by se tedy jako ideální varianta, jenže... Celkem šedesátikilometrová trasa vede z větší části nad horní stromovou hranicí a vysokohorský úsek mezi chatami Luxmore a Iris Burn, kdy jdete až ve výšce 1500 metrů, bývá hodně zrádný. Bezpochyby výhledy odtud musí být neuvěřitelné, jenže počasí průběh celé túry velmi ovlivňuje - často se pak musíte brodit atd. Navíc už se přece jen blížil podzim, předpověď počasí slibovala vlastně poslední hezký den, ode dne následujícího pak měly nastat šílené bouřky, a celkově na stanování už by to teplotně v noci moc nebylo. Tak tolik k tomu, proč jsme se rozhodli si z Kepler Track udělat jen odpolední "procházku".

Vyrazili jsme tedy z Rainbow Reach a naším cílem bylo 6 km vzdálené jezero Moturau. Hned na začátku jsme přešli visutý most nad řekou Waiau. Jde o řeku, která v Pánovi prstenů ztvárnila řeku Anduinu. Na konci prvního dílu se tam odehrávala scéna, kdy skřet Uruk-Hai pronásledoval Společenství po březích řeky.

Trasa následně vedla lesem podél řeky s pár výhledy a musím říct, že jsme byli fakt rádi za to, že se jednalo o příjemnou lesní stezku s téměř žádným stoupáním nebo klesáním, protože nohy nás po včerejším Routeburnu celkem přece jenom bolely. Postupně jsme se dostali do oblasti mokřad, a pak už i k cíli naší trasy - jezeru Moturau. Toto překrásné jezero je obklopené horami a docela nás překvapilo, že i celkem rozbouřené, skoro jako moře. Po krátkém odpočinku jsme se vydali na zpáteční cestu, tentokrát nám 12 km bohatě stačilo :)

Visutý most nad řekou Wairau

řeka Wairau

řeka Wairau, aneb Anduina v Pánu prstenů

mokřady

a taky mokřady

U jezera Moturau

Tím naše poznávání Fjordlandu skončilo a zamířili jsme dále na jih, čekala nás oblast Southland. Bohužel šílené počasí, které slibovala předpověď, vyšlo téměř do puntíku a my si tak na úplném jihu užili divoký a ledový jižní vítr z Antarktidy, kroupy a sněžení ve 300 metrech. Na nejjižnějším bodu Jižního ostrova nás to málem odfouklo! 

Další příspěvek tak bude o našem putování po nejjižnější oblasti Jižního ostrova. Nebudou chybět čepice ani rukavice, ale ani tučňáci, lachtani a lvouni :)