Národní park Tongariro, který jednodenní túra Tongariro Alpine Crossing křižuje, je jedinou oblastí, která se pyšní dvojitým statutem ochrany UNESCO. Byl založen roku 1887 jako první na Novém Zélandu a čtvrtý na celém světě, a je jedním ze tří novozélandských míst zapsaných na seznamu UNESCO.
Tři
aktivní sopky – nejvyšší a vulkanicky nejaktivnější Mt. Ruapehu, prastará Mt.
Tongariro a nejmladší z nich Mt. Ngaruhoe, nacházející se v tomto
Národním parku, vytvářejí naprosto úchvatnou scenérii, bezesporu jednu
z nejpozoruhodnějších na Novém Zélandu. Celou oblast křižuje několik různě
dlouhých treků, a to včetně jedné z devíti novozélandských tzv. Great
Walks ( 41 km dlouhá Tongariro Northern Circuit). Největší pozornost si však zcela
jistě zaslouží jednodenní túra Tongariro Alpine Crossing, jež je údajně
nejlepší jednodenní trasou na Novém Zélandu, podle některých názorů pak dokonce
jedna z nejlepších na celém světě. Bylo by tak hříchem být na Novém
Zélandu a nezdolat tento všemi opěvavaný trek. Než však začnu se samotným
popisem trasy, slušelo by se o Národním parku Tongariro zmínit trochu hlouběji,
alespoň tedy co se týká již zmíněných tří stále aktivních sopek.
Středobodem
parku je sopka Mt. Ruapehu vysoká 2797 m. Jméno sopky znamená v překladu
„Jáma zvuku“ a odkazuje na její pravidelné erupce, když soptit začala před více
než 250.000 lety a je stále aktivní sopkou, dokonce nejaktivnější ze všech tří
sopek nacházejících se v Národním parku. K velké erupci dochází
přibližně jednou za 50 let, přičemž k poslední z nich došlo
v roce 2007. Poměrně nedávno před tím, v roce 1995 však soptila také,
a to poměrně velkolepě, když chrlila vulkanické kameny a celou oblast pokryla
oblaky páry a popelu. Dokonce po celý následující rok ještě tento výbuch
následovala mnohačetná zemětřesení. Celkově byla tato hora také příčinou jedné
z nejděsivějších přírodních katastrof na Novém Zélandu, když erupce
v roce 1945 zablokovaly odtok jezera v kráteru, čímž se dramaticky
zvedla jeho hladina a roku 1953 došlo k protržení přehrady a záplava
vulkanického bahna (známého jako lahar) se hnala dolů po úbočí hory a strhla
železniční most jen pár okamžiků před tím, než k němu dorazil vlak plný
cestujích. Ten následně vykolejil a o život přišlo 153 lidí.
Nejmladší
sopkou je pak Mt. Ngaruhoe (2291 m), hora ve tvaru kužele, která díky tomu, že
má pouze jediný sopečný komín, má naprosto dokonale symetrické svahy. Z tohoto
důvodu také byla vybrána jako Hora osudu ve filmu Pán prstenů. Trek Tongrario
Alpine Crossing vede okolo tohoto krásného obra a v rámci trasy je možné
si udělat „menší“ odbočku – podniknout velmi namáhavý, strmý a neznačený výstup
na vrchol.
Mt.
Tongariro (1968 m), jež dala název celému Národnímu parku, naposledy
explodovala v roce 1926. Tato hora má nestejně vysoké vrcholky, skrz něž
vedle trasa Tongariro Alpine Crossing, a které zdobí barevná jezera. Na samotný
vrchol této hory je pak možné si z trasy tohoto treku také udělat odbočku,
už však ne tak náročnou jako v případě Mt. Nharuhoe.
My
jsme si Tongariro Alpine Crossing naplánovali na neděli 22. března. Předpověď
počasí slibovala polojasno a téměř bezvětří, nic nám tedy nebránilo
v absolvování tohoto treku. Den předtím jsme se ubytovali v kempu DOC
nedaleko začátku treku, připravili batohy a jídlo a ráno jsme se vydali na
parkoviště u Mangatepopo. Poměrně velkým záporem této trasy (snad ale jediným)
je, že není okružní, a tedy je nutné se nechat kyvadlovými autobusy za poměrně
tučné částky (od 35 NZD/osoba) zavést buď z konce trasy na začátek
k zaparkovanému autu, nebo opačně. Rozhazovat naše dolárky za takovou
„zbytečnost“ se nám ale moc nechtělo, a tak jsme hledali možné cesty, jak se
nutnému převozu vyhnout.
Nakonec jsme se na doporučení kamarádů rozhodli trasu
absolvovat z cca 3/5 (nebo prostě z více než jedné poloviny) a vrátit
se pak zpátky k zaparkovanému autu na počátku trasy. Tato varianta se
ukázala jako naprosto bezkonkureční, protože nejen, že jsme tímto nápadem
ušetřili poměrně dost peněz, ale také jsme měli možnost vidět všechna místa
dvakrát, což se ukázala z důvodu nastupující, resp. ustupující mlhy jako
velká výhra. Zároveň jsme si taky o trochu víc zamakali, protože námi vymyšlená
trasa byla o něco delší a museli jsme absolvovat o jeden celkem náročný výšlap
více. I tak jsme ale celou trasu zvládli přesně za 6 hodin v celkem
pohodovém tempu se zastávkami na jídlo a
focení. Tuto variantu tak můžeme opravdu všem doporučit! Navíc konec té „běžné“
trasy je už spíše nudnější a víceméně jde jen o sestup k parkovišti na
opačném konci treku.
|
Červená čára znázorňující trasu Tongariro Alpine Crossing. My jsme šli k Blue Lake a zpět.
|
Celý
úsek Tongariro Alpine Crossing měří něco málo přes 19 km, námi zvolenou
variantou jsme však absolovali zhruba 23 km. Z parkoviště u Mangatepopo ve
výšce 1.100 m jsme vyrazili v 8 hodin ráno a vydali se na
první úsek trasy k Soda Springs. Jde o celkem nenáročnou část pouze
s mírným stoupáním – vystoupání do výšky cca 1.350 m je rozloženo na trasu
dlouhou něco přes 4 km. U tohoto malého vodopádku se pak také nachází poslední
toalety (suchý záchod). Odtamtud následuje dlouhé předlouhé, místy celkem
úmorné, stoupání. Když se však rozhlédnete okolo, na bolavé nohy rychle
zapomenete, výhledy jsou tu opravdu dechberoucí.
|
První pohled na Mt. Ngaruhoe |
|
plošina u Soda Springs. Odsud už jen nahoru |
|
Soda Springs |
První část stoupání vede od Soda Springs k South Crater
(Jižní kráter) do výšky 1.660 m, následně trasa vede pár stovek metrů po
náhorní plošině přímo podél úbočí hory Mt. Ngaruhoe, odkud je na ní jednoznačně
nejkrásnější pohled (není-li právě její vrchol zahalen v mracích či mlze), a odkud
se dá také odbočit na neznačenou trasu vedoucí na vrchol této hory (3 hodiny
tam a zpět).
|
A sluníčko přichází! |
|
Jo, až tam k tomu úplně nahoře! Až k Red Crater |
|
South Crater |
|
Někteří to zvládají i s mimčem! Respekt... |
|
Filip s Horou osudu |
Ze South Crater následovalo opět stoupání, ještě snad o něco drsnější než to první. Je totiž třeba vystoupat až na Red Crater, do výšky 1.886 m. Jde vlastně o nejvyšší bod celé trasy a pokud zrovna není okolí zahaleno v mlze, výhledy odtamtud opravdu stojí za to. Otevírá se totiž pohled nejen na South Crater a Mt. Ngaruhoe, které jsme nechali za zády, ale také na magická Emerald Lakes (smaragdová jezírka – opravdu mají takovou barvu), nacházející se pod Red Craterem na opačné straně. Zde se opět ukázala obrovská výhoda toho, jak jsme si trasu vymysleli, protože když my jsme vystoupali na Red Crater, neviděli jsme vůbec nic :) Mlha byla v tu chvíli celkem neprostupná, žádná jezírka pod kráterem jsme tedy z vrcholu bohužel vůbec neviděli.
Z Red Crateru k Emerald Lakes následuje poměrně náročný sestup v docela hlubokém písku, který podkluzoval a někteří s tím celkem dost zápasili. My jsme si s tím ale poradili tak, že jsme se prostě po písku normálně vezli, jako na lyžích. Byli jsme tak dole coby dup. Mlha bohužel o moc neustopila ani tam a my jsme tedy z pohledu na překrásná jezírka neměli skoro nic, navíc to vypadalo, že se počasí celkově spíše zhoršuje. Nemělo tedy smysl moc vyčkávat, takže jsme se vydali ještě dále přes Central Crater (opět taková spíše náhorní plošina) k Blue Lake, cíli naší trasy, a doufali, že na zpáteční cestě mlha nad jezírky ustoupí. Směrem k Blue Lake se viditelnost bohužel ale ještě spíše zhoršovala a z modrého jezírka jsme díky tomu neviděli vůbec, ale vůbec nic. V místech, kde by se mělo nacházet jsme to otočili a vydali se na cestu zpátky.
|
Na úpatí Mt. Ngaruhoe (Hory osudu) |
|
náhorní plošina, přede mnou vlevo Red Crater a stoupání k němu |
|
Mlha si s námi pohrávala :) |
|
Mt. Ngaruhoe z Red Crater |
|
Jsme nahoře! |
|
Horká pára a v pozadí sestup z Red Crater k jezírkům |
|
A takhle jsme Emerald Lakes "viděli" poprvé |
|
V mlze k Blue Lake |
|
Tak tam někde je Blue Lake |
Při příchodu k Emerald Lakes jsme bohužel žádné velké
zlepšení nepociťovali a výhled byl stále mizerný. No a pak, jak už to bývá
s neustále měnícím se počasím na Tongariru, mlha jako mávnutím kouzelného
proutku ustoupila, a my se mohli kochat překrásnou barvou obou jezírek.
Nádherný výhled vydržel i poté, co jsme se vyškrábali náročným terénem zpátky
na vrchol na Red Crater a my jsme tak o tu skoro největší perlu celé trasy
nepřišli.
Mlha
se pak ale naopak přehoupla na opačnou stranu Red Crateru, a tak celá náhorní
plošina včetně téměř celé Mt. Ngaruhoe byla zahalena v mlze. Nás už
vlastně čekalo víceméně jen klesání, takže pohodička. Až nám při cestě dolů
přišlo mnohem víc, jak to stoupání bylo náročné a nekonečné. Na úpátí Hory
Osudu Mt. Ngaruhoe jsme si pak ještě chvilku užívali výhledy, když mlha
ustoupila a trochu si pohráli s místními šutry :)
|
Mt. Ngaruhoe |
|
cesta lávovým polem |
Cestu
dolů jsme zdolali celkem rychle, za chvíli jsme byli zpátky u Soda Springs, a
pak už nás čekala víceméně jen rovina zpátky k parkovišti.
|
Zdoláno! :) |
Autíčko jsme naštěstí našli v pořádku (krádeže tu bývají bohužel celkem na pořadu dne) a vydali jsme se ještě do vesničky Whakapapa, která je v zimě lyžařským střediskem, a odkud jsme ještě udělali pár fotek místních velikánů zase z jiné perspektivy.
|
maketa NP Tongariro |
Z celého
treku (a námi vymyšlené trasy) jsme byli opravdu nadšení!!!
Na noc jsme
zakotvili ve stejném kempu jako noc předešlou a ráno jsme se, dokonce i bez
bolavých nohou, vydali na cestu směrem na jih, do regionu hlavního města
Wellingtonu. Po cestě jsme ještě minuli městečko Ohakune, další lyžařskou
základu, avšak počasí nám tentokrát bohužel nepřálo a velikán Mt. Ruapehu,
nejvyšší horu celé oblasti, jsme přes mlhu nespatřili.
|
Mt. Ruapehu, kterou jsme bohužel přes mlhu neviděli (zdroj: Google) |
V dalším
článku se můžete těšit na naše zážitky z magického Cape Pallister, mysu nacházejícím
se již úplně na jihu severního ostrova východně od hlavního města Wellingtonu,
kde jsme si „pohráli“ na pláži s neskutečně roztomilými lachtany, zdolali
strmé schodiště k majáku a objevili místní skrytý poklad, který si zahrál
také v Pánovi prstenů – překrásné divy přírody Pitangirua Pinnacles.
Tyjo, právě řešíme jak udělat tento trek zadarmo a Vaše řešení nám ušetřilo přemýšlení. Díky moc!
OdpovědětVymazat