Tongariro Alpine Crossing - nejkrásnější jednodenní trek v zemi Pána prstenů

Národní park Tongariro, který jednodenní túra Tongariro Alpine Crossing křižuje, je jedinou oblastí, která se pyšní dvojitým statutem ochrany UNESCO. Byl založen roku 1887 jako první na Novém Zélandu a čtvrtý na celém světě, a je jedním ze tří novozélandských míst zapsaných na seznamu UNESCO.

Tři aktivní sopky – nejvyšší a vulkanicky nejaktivnější Mt. Ruapehu, prastará Mt. Tongariro a nejmladší z nich Mt. Ngaruhoe, nacházející se v tomto Národním parku, vytvářejí naprosto úchvatnou scenérii, bezesporu jednu z nejpozoruhodnějších na Novém Zélandu. Celou oblast křižuje několik různě dlouhých treků, a to včetně jedné z devíti novozélandských tzv. Great Walks ( 41 km dlouhá Tongariro Northern Circuit). Největší pozornost si však zcela jistě zaslouží jednodenní túra Tongariro Alpine Crossing, jež je údajně nejlepší jednodenní trasou na Novém Zélandu, podle některých názorů pak dokonce jedna z nejlepších na celém světě. Bylo by tak hříchem být na Novém Zélandu a nezdolat tento všemi opěvavaný trek. Než však začnu se samotným popisem trasy, slušelo by se o Národním parku Tongariro zmínit trochu hlouběji, alespoň tedy co se týká již zmíněných tří stále aktivních sopek.

Středobodem parku je sopka Mt. Ruapehu vysoká 2797 m. Jméno sopky znamená v překladu „Jáma zvuku“ a odkazuje na její pravidelné erupce, když soptit začala před více než 250.000 lety a je stále aktivní sopkou, dokonce nejaktivnější ze všech tří sopek nacházejících se v Národním parku. K velké erupci dochází přibližně jednou za 50 let, přičemž k poslední z nich došlo v roce 2007. Poměrně nedávno před tím, v roce 1995 však soptila také, a to poměrně velkolepě, když chrlila vulkanické kameny a celou oblast pokryla oblaky páry a popelu. Dokonce po celý následující rok ještě tento výbuch následovala mnohačetná zemětřesení. Celkově byla tato hora také příčinou jedné z nejděsivějších přírodních katastrof na Novém Zélandu, když erupce v roce 1945 zablokovaly odtok jezera v kráteru, čímž se dramaticky zvedla jeho hladina a roku 1953 došlo k protržení přehrady a záplava vulkanického bahna (známého jako lahar) se hnala dolů po úbočí hory a strhla železniční most jen pár okamžiků před tím, než k němu dorazil vlak plný cestujích. Ten následně vykolejil a o život přišlo 153 lidí.

Nejmladší sopkou je pak Mt. Ngaruhoe (2291 m), hora ve tvaru kužele, která díky tomu, že má pouze jediný sopečný komín, má naprosto dokonale symetrické svahy. Z tohoto důvodu také byla vybrána jako Hora osudu ve filmu Pán prstenů. Trek Tongrario Alpine Crossing vede okolo tohoto krásného obra a v rámci trasy je možné si udělat „menší“ odbočku – podniknout velmi namáhavý, strmý a neznačený výstup na vrchol.

Mt. Tongariro (1968 m), jež dala název celému Národnímu parku, naposledy explodovala v roce 1926. Tato hora má nestejně vysoké vrcholky, skrz něž vedle trasa Tongariro Alpine Crossing, a které zdobí barevná jezera. Na samotný vrchol této hory je pak možné si z trasy tohoto treku také udělat odbočku, už však ne tak náročnou jako v případě Mt. Nharuhoe.

My jsme si Tongariro Alpine Crossing naplánovali na neděli 22. března. Předpověď počasí slibovala polojasno a téměř bezvětří, nic nám tedy nebránilo v absolvování tohoto treku. Den předtím jsme se ubytovali v kempu DOC nedaleko začátku treku, připravili batohy a jídlo a ráno jsme se vydali na parkoviště u Mangatepopo. Poměrně velkým záporem této trasy (snad ale jediným) je, že není okružní, a tedy je nutné se nechat kyvadlovými autobusy za poměrně tučné částky (od 35 NZD/osoba) zavést buď z konce trasy na začátek k zaparkovanému autu, nebo opačně. Rozhazovat naše dolárky za takovou „zbytečnost“ se nám ale moc nechtělo, a tak jsme hledali možné cesty, jak se nutnému převozu vyhnout.

Nakonec jsme se na doporučení kamarádů rozhodli trasu absolvovat z cca 3/5 (nebo prostě z více než jedné poloviny) a vrátit se pak zpátky k zaparkovanému autu na počátku trasy. Tato varianta se ukázala jako naprosto bezkonkureční, protože nejen, že jsme tímto nápadem ušetřili poměrně dost peněz, ale také jsme měli možnost vidět všechna místa dvakrát, což se ukázala z důvodu nastupující, resp. ustupující mlhy jako velká výhra. Zároveň jsme si taky o trochu víc zamakali, protože námi vymyšlená trasa byla o něco delší a museli jsme absolvovat o jeden celkem náročný výšlap více. I tak jsme ale celou trasu zvládli přesně za 6 hodin v celkem pohodovém tempu se zastávkami  na jídlo a focení. Tuto variantu tak můžeme opravdu všem doporučit! Navíc konec té „běžné“ trasy je už spíše nudnější a víceméně jde jen o sestup k parkovišti na opačném konci treku.

Červená čára znázorňující trasu Tongariro Alpine Crossing. My jsme šli k Blue Lake a zpět.

Celý úsek Tongariro Alpine Crossing měří něco málo přes 19 km, námi zvolenou variantou jsme však absolovali zhruba 23 km. Z parkoviště u Mangatepopo ve výšce 1.100 m jsme vyrazili v 8 hodin ráno a vydali se na první úsek trasy k Soda Springs. Jde o celkem nenáročnou část pouze s mírným stoupáním – vystoupání do výšky cca 1.350 m je rozloženo na trasu dlouhou něco přes 4 km. U tohoto malého vodopádku se pak také nachází poslední toalety (suchý záchod). Odtamtud následuje dlouhé předlouhé, místy celkem úmorné, stoupání. Když se však rozhlédnete okolo, na bolavé nohy rychle zapomenete, výhledy jsou tu opravdu dechberoucí.

První pohled na Mt. Ngaruhoe

plošina u Soda Springs. Odsud už jen nahoru

Soda Springs

První část stoupání vede od Soda Springs k South Crater (Jižní kráter) do výšky 1.660 m, následně trasa vede pár stovek metrů po náhorní plošině přímo podél úbočí hory Mt. Ngaruhoe, odkud je na ní jednoznačně nejkrásnější pohled (není-li právě její vrchol zahalen v mracích či mlze), a odkud se dá také odbočit na neznačenou trasu vedoucí na vrchol této hory (3 hodiny tam a zpět).

A sluníčko přichází!

Jo, až tam k tomu úplně nahoře! Až k Red Crater

South Crater

Někteří to zvládají i s mimčem! Respekt...

Filip s Horou osudu

Ze South Crater následovalo opět stoupání, ještě snad o něco drsnější než to první. Je totiž třeba vystoupat až na Red Crater, do výšky 1.886 m. Jde vlastně o nejvyšší bod celé trasy a pokud zrovna není okolí zahaleno v mlze, výhledy odtamtud opravdu stojí za to. Otevírá se totiž pohled nejen na South Crater a Mt. Ngaruhoe, které jsme nechali za zády, ale také na magická Emerald Lakes (smaragdová jezírka – opravdu mají takovou barvu), nacházející se pod Red Craterem na opačné straně. Zde se opět ukázala obrovská výhoda toho, jak jsme si trasu vymysleli, protože když my jsme vystoupali na Red Crater, neviděli jsme vůbec nic :) Mlha byla v tu chvíli celkem neprostupná, žádná jezírka pod kráterem jsme tedy z vrcholu bohužel vůbec neviděli.

Z Red Crateru k Emerald Lakes následuje poměrně náročný sestup v docela hlubokém písku, který podkluzoval a někteří s tím celkem dost zápasili. My jsme si s tím ale poradili tak, že jsme se prostě po písku normálně vezli, jako na lyžích. Byli jsme tak dole coby dup.  Mlha bohužel o moc neustopila ani tam a my jsme tedy z pohledu na překrásná jezírka neměli skoro nic, navíc to vypadalo, že se počasí celkově spíše zhoršuje. Nemělo tedy smysl moc vyčkávat, takže jsme se vydali ještě dále přes Central Crater (opět taková spíše náhorní plošina) k Blue Lake, cíli naší trasy, a doufali, že na zpáteční cestě mlha nad jezírky ustoupí. Směrem k Blue Lake se viditelnost bohužel ale ještě spíše zhoršovala a z modrého jezírka jsme díky tomu neviděli vůbec, ale vůbec nic. V místech, kde by se mělo nacházet jsme to otočili a vydali se na cestu zpátky.

 

Na úpatí Mt. Ngaruhoe (Hory osudu)

náhorní plošina, přede mnou vlevo Red Crater a stoupání k němu

Mlha si s námi pohrávala :)

Mt. Ngaruhoe z Red Crater

Jsme nahoře!

Horká pára a v pozadí sestup z Red Crater k jezírkům

A takhle jsme Emerald Lakes "viděli" poprvé

V mlze k Blue Lake

Tak tam někde je Blue Lake

Při příchodu k Emerald Lakes jsme bohužel žádné velké zlepšení nepociťovali a výhled byl stále mizerný. No a pak, jak už to bývá s neustále měnícím se počasím na Tongariru, mlha jako mávnutím kouzelného proutku ustoupila, a my se mohli kochat překrásnou barvou obou jezírek. Nádherný výhled vydržel i poté, co jsme se vyškrábali náročným terénem zpátky na vrchol na Red Crater a my jsme tak o tu skoro největší perlu celé trasy nepřišli.

Mlha se pak ale naopak přehoupla na opačnou stranu Red Crateru, a tak celá náhorní plošina včetně téměř celé Mt. Ngaruhoe byla zahalena v mlze. Nás už vlastně čekalo víceméně jen klesání, takže pohodička. Až nám při cestě dolů přišlo mnohem víc, jak to stoupání bylo náročné a nekonečné. Na úpátí Hory Osudu Mt. Ngaruhoe jsme si pak ještě chvilku užívali výhledy, když mlha ustoupila a trochu si pohráli s místními šutry :)

Mt. Ngaruhoe

cesta lávovým polem

Cestu dolů jsme zdolali celkem rychle, za chvíli jsme byli zpátky u Soda Springs, a pak už nás čekala víceméně jen rovina zpátky k parkovišti. 

Zdoláno! :)

Autíčko jsme naštěstí našli v pořádku (krádeže tu bývají bohužel celkem na pořadu dne) a vydali jsme se ještě do vesničky Whakapapa, která je v zimě lyžařským střediskem, a odkud jsme ještě udělali pár fotek místních velikánů zase z jiné perspektivy.

maketa NP Tongariro

Z celého treku (a námi vymyšlené trasy) jsme byli opravdu nadšení!!!

Na noc jsme zakotvili ve stejném kempu jako noc předešlou a ráno jsme se, dokonce i bez bolavých nohou, vydali na cestu směrem na jih, do regionu hlavního města Wellingtonu. Po cestě jsme ještě minuli městečko Ohakune, další lyžařskou základu, avšak počasí nám tentokrát bohužel nepřálo a velikán Mt. Ruapehu, nejvyšší horu celé oblasti, jsme přes mlhu nespatřili.

Mt. Ruapehu, kterou jsme bohužel přes mlhu neviděli (zdroj: Google)

V dalším článku se můžete těšit na naše zážitky z magického Cape Pallister, mysu nacházejícím se již úplně na jihu severního ostrova východně od hlavního města Wellingtonu, kde jsme si „pohráli“ na pláži s neskutečně roztomilými lachtany, zdolali strmé schodiště k majáku a objevili místní skrytý poklad, který si zahrál také v Pánovi prstenů – překrásné divy přírody Pitangirua Pinnacles.