pondělí 19. října 2015

Samoa (3. část): Deset dní v ráji na ostrově Savaii

Cesta trajektem na ostrov Savaii proběhla i přes moje počáteční obavy úplně pohodově. Jeli jsme tím největším a nejmodernějším ze tří typů trajektů jezdících mezi ostrovy, který byl vybavený i klimatizací a plazmovou TV (až nám to přišlo, že to na Samou ani nepatří...). Opouštěli jsme tedy deštivý ostrov Upolu, nad nímž jsme pak zdálky zahlédli duhu, v dálce před námi byl ostrov Savaii osvícený odpoledním sluníčkem a po cestě jsme ještě minuli dva další malé ostrůvky - Manono a Apolima...


Z přístaviště u největšího města ostrova - Salelologa jsme se v pozdním odpoledni autobusem vydali směrem na sever do Lano Beach k údajně jedné z nejkrásnějších pláží ostrova, kde jsme plánovali na doporučení strávit pár dní v Joelan´s Beach Fales. Místo se nám zalíbilo hned na první pohled - všechny fale v první řadě přímo u moře, k tomu pak velká společná fale. Jak majitelka Falesoa, tak její dcera Joelan, po níž je toto místo pojmenováno, byly ohromně milé a opravdu udělají všechno pro to, abyste se u nich cítili jako doma. My jsme přijeli okolo půl 6, kdy se zrovna začínala podávat večeře. Majitelka nás tedy přivítala, dohodli jsme se na ceně za tři noci, které jsme tu prozatím plánovali strávit s tím, že nám k našemu příjemnému překvapení sdělila, že v ceně je zahrnuta nejen snídaně a večeře, jak už to tak bývá, a nejen neomezený přísun ovoce, jak už to bývá méně, ale také teplý oběd, který je prostě tak nějak její "pozorností" pro nás :) Ihned nás usadila ke stolu a postupně nanosila asi 5 různých výborných jídel na výběr...

Mezitím ke stolu dorazili také ostatní hosté, s kterými jsme si hned padli do noty. Byla to opravdu neskutečná směsice lidí z celého světa, kteří už se za těch pár dní, co tam spolu byli, taky stihli spřátelit. Poznali jsme tak pár Argentinců žijících na Novém Zélandu s dvouletou holčičkou Leilou. Izraelce na cestě kolem světa, který se dal (zřejmě až na Samoe) dohromady s Američankou, která si jen tak zajela procestovat Nový Zéland. Starší paní ze Švédska cestující kolem světa. A konečně také Novozélanďana Terryho - sympatického pilota Virgin Airlines, který si na Samoe užíval pětidenní "pracovní" dovolenou a s nímž za pár dní měla odlétat do Austrálie (a následně zpět do USA) ta Američanka, o čemž spolu rádi a často vtipkovali :))) Opravdu strašně fajn parta, s níž (a pár dalšími, kteří v mezidobí přijeli) jsme strávili u Joelan´s tři skvělé večery...

Tak hádejte, kdo je kdo :)
Na druhý den jsme se jako vždy probudili ještě před úsvitem (je to opravdu neuvěřitelné, když i přesto, že jsme docela spáči, jsme si na Samoe nenechali ujít snad jediný východ slunce...jenže kdybyste to viděli, tak vstáváte taky! :) ) a hned jsme viděli, že je to ono. Na obloze ani mráček, sluníčko těsně za obzorem a my v ráji. Ne jenom na dosah ráje a ne jen v roli pozorovatelů ráje, ale my jsme si prostě v tom našem ráji najednou žili :) Už poněkolikáté v těch pár dnech :)

Ranní probuzení v Joelan´s Beach Fale

Filipova ranní koupačka...
...a moje opalovačka :)

První den u Joelan jsem si opravdu jen užívali modré oblohy a sladkého nicnedělání... Válení jsme jen občas vyplnili procházkou po pláži, jedli jsme sladké banány a Filip zajistil i kokosové osvěžení :) Paráda...






Dan Brown - Inferno, aneb opravdu tématické čtení :)))

Následující den jsme se pěšky vydali na vedlejší pláž, které měla být také nádherná, ale nakonec byla dál než se nám původně na mapě zdála a ani tak moc krásná nebyla... Tak jsme se prošli pár kiláčků v tom šíleném vedru :) Ale zase jsme po cestě nasávali atmosféru - všude kolem nás pobíhaly děti, psi i divoká prasata... To byste ale nevěřili, jak taková bachyně umí běžet rychle, když se jí dětičky někam zaběhnou. Jednou se řítila skoro proti nám, a to jsme se tedy pěkně rychle klidili z cesty. Psi jsou také všude, ale většinou si nás moc nevšímali. U Joelan už jsme pejsky měli pěkně vycvičený - pravidelně nás doprovázeli do nedalekého stánku pro pivo, ale dokonce i do moře :))) Dá se říct, že nás už brali za členy rodiny, tak na nás dohlíželi a přes noc nás ochraňovali, když spali před prahem naší fale.
Po návratu z procházky jsme si ještě užívali válení na pláži...



Vražedný pohled! :)

U Joelan nás místní pejsci doprovázeli i do moře :)
Poslední den u Joelan jsme se opět vzbudili při nádherném východu slunce. Dopoledne jsme ještě zůstali na pláži a po (jako vždy) výborném obědě jsme se vydali autobusem směrem na sever - do Manase. Tam jsme měli fale už také vybrané víceméně na jisto - na doporučení Terky a Radima jsme zvolili Tailua Beach Fales. Paní majitelka nás hned pohostila čerstvým kokosem na osvěžení a dohodli jsme se na ceně 70 tala za noc s tím, že jsme zase prozatím plánovali zůstat tři noci. Ubytovala nás v "luxusní" fale, vedle Terky s Radimem, kteří se tam nakonec rozhodli zůstat až do konce jejich pobytu na Samoe... Luxusní fale znamená, že to byl spíš takový domeček - sice opět bez zdí, ale s dveřmi, normální postelí a s vlastní teráskou s křesly. Hned před fale byla krásně zelená travička (ale šííííleně pichlavá, takže se na ní moc ležet nedalo) a pláž vypadala také výborně. Paráda! Před večeří jsme se ještě vyrazili projít po pláži a po okolí...
Ve vedlejších fale jsme potkali Francouze, se kterými jsme se znali z FaoFao, a později odpoledne dorazili do našich fale ještě Švýcaři, které jsme už taky znali...Samoa je malá :))

Další z nádherných východů slunce...
A další krásný den! 

Před naší fale :)

Pohodička... :)
Večer jsme šli okouknout, jaké jsou tu "koktejlové" možnosti, protože jsme viděli, že by tu pár takovým míst být mělo...Nakonec vyhrál Stevenson´s Resort - asi nejluxusnější resort na ostrově Savaii, který nabízel ubytování od obyčejných fale až po hotelové pokoje a dokonce jsme tam i jednou odpoledne viděli na pláži svatební obřad. Koktejly dělali ve Stevensonu každopádně výborné, nejvíc mi asi chutnala Piňa Colada - u nás v ČR do ní většinou dávají obyčejné mléko, tam ale s kokosovým byla prostě excelentní :) Filip zůstal i nadále věrný pivu -  místní Vailima mu opravdu chutnala a je prý dokonce lepší než mnohá novozélandská piva. Hlavně to prý bylo konečně "pořádný pivo a nee ty jejich zélandský třetinky" - Vailima totiž dělá neobvykle velké lahve 0,66 litru... Unikátní je pak také co se týká obsahu alkoholu - od 4,9 po 6,7 %. Od speciální "light" varianty Vailima Pure, Lager až po Export Lager s nejvyšším obsahem alkoholu, který byl Filipův nejoblíbenější (zcela nečekaně :) ), ale na ostrově Savaii tak běžně dostupný nebyl.





Následující den jsme hned ráno po výborné snídani, kde nechybělo čerstvé ovoce ani voňavé lívanečky, vyrazili výletit. Překvapovalo nás, že kolem nás nepobíhají žádní pejsci, jak už jsme na ně byli zvyklí odjinud...Až později jsme zjistili, že v Manase jsou psi zakázáni, stejně jako na třetím největším a posledním obydleným ze samojských ostrovů - na ostrově Manono. 
V okolí Manase se nacházejí dvě zásadní místa, která jsme nemohli vynechat - Turtle Sanctuary a Lava Fields. Nejdříve jsme se vydali k prvně jmenovanému - útulku nebo rezervaci, kde je možné si zaplavat s karetami obrovskými, tedy jedním z druhů velikých mořských želv. Na tenhle zážitek jsme se strašně moc těšili! Vyslechli jsme si sice i názory, že želvy jsou tam drženy proti vůli, dostávají k jídlu jen papáju, a že v té špinavé vodě se nám určitě nebude chtít s nimi plavat. Musím říct, že nás to docela ovlivnilo...Rozhodně jsme si to nechtěli nechat ujít, ale plavky jsem si třeba nebrala s tím, že bych zřejmě do té (prý) špinavé vody nevlezla. Na cestu jsme se vydali pěšky, protože na mapě to vypadalo celkem blízko, ale nakonec to byla v tom šíleném vedru až moc dlouhá procházka. "Želví bazén" se nachází asi kilometr od hlavní cesty a v jeho okolí jsou nádherné mangrovy (pokud nevíte, co to přesně je, více info TADY).


A takhle roste chlebovník :)
Zaplatili jsme každý 6 tala za vstup a k tomu si ještě za 2 tala přikoupili papáju, abychom měli na želvičky "návnadu" :) Nakonec se ukázalo, že celá rezervace je pěkná, voda vůbec špinavá není a želvy nijak utrápeně nevypadají (i když to se asi těžko pozná, že?), a já trochu litovala, že nemám ty plavky... Nakonec jsme se s želvičkami vyblbli asi hodinu. Nechávaly se krmit přímo z ruky, proplouvaly bezstarostně mezi námi,  hladili jsme je po veliké želví hlavě...Skvělý zážitek! <3
Mimochodem v oblasti Manase je možné karety obrovské při přílivu vidět přímo v moři, a kdo má obrovský kus štěstí, může si s nimi zaplavat i tam, ale upřímně je to spíš hodně nepravděpodobné. Nám pak při pozorování moře při přílivu párkrát připadalo, že karetu vidíme, ale těžko říct, jestli se nám to nezdálo :)











Na zpáteční cestě jsme si u koupili kokos na osvěžení u tří dětí, a spadl nám celkem kámen od srdce, že kokos neotvírali tou obrovskou mačetou ony, ale přišla jim pomoct jejich maminka. Bylo ale úplně běžné, že jsme viděli s mačetou pobíhat malé děti...



Druhým naším dnešním cílem bylo nedaleké lávové pole ve vesničce Saleaula. Vytvořila ho ničivá erupce sopky Matavanu v roce 1905, kdy bylo pod lávou doslova pohřbeno několik vesnic. Dokonce v těchto místech pár lidí dodnes žije, a to doslova na lávě.
Unikátní je tu napůl "pohřbený" kostel, jehož obvodové zdi lávě odolali, a pak také Virgin´s Grave. Podle legendy je v něm pohřbená dcera náčelníka vesnice, která zemřela velmi mladá na tuberkulózu, a protože byla tak "čistá", láva její hrob doslova obtekla...

Saleaula Lava Fields
Unikátní kostel



Virgin´s Grave - hrob, který láva doslova obtekla
Cestou zpátky už jsme toho měli docela plné kecky, naštěstí se nám ale podařilo stopem celkem brzy dostat zpátky do Manase. Otevřeli jsme si čerstvý kokos a pak chvíli pozorovali rvačku vypelichaných slepic odehrávající se vedle nás. Docela srandovní :)






Následující den jsme se opět probudili do nádherného rána. Byla neděle, což v životech Samojců znamená, že se jde do kostela. My jsme se chystali také, abychom viděli další z nezbytných součástí jejich běžných životů. Jakmile zazvoní zvony, znamená to, že do půlhodiny se začíná, a každý by tak už měl vyrazit ze svých domovů. My jsme dění před kostelem pozorovali ze stínu zpovzdálí...Postupně přicházeli malí i velcí, všichni do jednoho velmi upravení, v nažehlených šátcích lava lava, nejčastěji v bílé...Nakonec jsme se dostali i přímo do kostela, kde jsme se mohli přesvědčit i o velikém hudebním nadání téměř každého Samojce, když velkou část mše zpívali.
V neděli jsme v našich fale dostali i tradiční oběd (i když v jiných dnech oběd nebyl vůbec), který jsme už dobře znali z Cultural Village v Apii - ryba, taro, chlebovník a listy tara v kokosovém mléce...






Nedělní oběd
Odpoledne bylo nádherné! Užívali jsme si jenom plážovou pohodičku...Ten den byl zrovna nějaký extrémní odliv, který částečně odkryl i spoustu korálů, a my jsme se tak mohli po kotníky ve vodě procházet přímo mezi nimi....Využili jsme tak toho všeho a fotili a fotili... :)









Všimněte si hvězdice ;)








Zbývaly nám ještě 3 noci, které jsme mohli strávit na ostrově Savaii, a my se následující ráno rozhodli, že ještě jednou vrátíme na ty tři noci k Joelan. Dopoledne jsme ještě zůstali v Manase a odpoledne jsme vyrazili čekat na autobus. Bohužel jak jsme se postupně dostávali víc a víc na jih, počasí se zhoršovalo a u Joelan bylo ošklivo a pršelo, z čehož jsme samozřejmě radost vůbec neměli, ale doufali jsme, že ráno to bude lepší. Ten večer byl celý trochu divný - u Joelan jsme byli jediní hosté, rodina byla naopak nějak unavená z návštěvy příbuzných, kteří tu na pár dní pobývali, popíjeli a byli celkem otravně hlasití. Večeře byla nicméně pojata z nějakého důvodu docela slavnostně, neboť se opékalo celé sele...Asi nikdy nezapomenu na to, když mi na talíři přistálo opečené kopýtko, ze kterého ještě čouhaly chlupy - vážně jsem si byla skoro jistá, že se ze mě stane vegetarián :)

Prší, prší...
Večeře u Joelan
Bohužel ani ráno se počasí nevylepšilo, a tak jsme se rozhodli, než tu ztrácet den a koukat se z fale na to, jak prší, že se vydáme na jih k Blowholes. Znamenalo to sice docela dlouho cestu - autobusem do hlavního města Saleologa a pak jiným k Blowholes, ale připadalo nám to jako nejlepší řešení. V Saleologa jsme se mrkli také na místní trh, ale usoudili jsme, že v Apii je mnohem lepší a s koupí suvenýrů počkáme až tam. Odtud jsme pak jeli autobusem k Alofaga Blowholes.

Místní blowholes, tedy jakési díry ve skalách vytvořené mořem, kterými tryskají gejzíry vody, jsou opravdu velkolepé - zabírají téměř celé jižní pobřeží ostrova Savaii, kde není korálový útes jako ve zbylých částech ostrova. Malinké blowholes jsme už viděli na ostrově Upolu u To Sua, ale s těmito se to srovnat nedá. Docela pověstná je tu "coconut show", která je však placená a i my jsme se k této show dostali jako "slepí k houslím", protože jsme jí pouze z dálky pozorovali na objednávku někoho jiného, ale zaplatit něco málo jsme museli i tak. Takový příběh už jsme slyšeli z několika stran, místní chlapíci tak každopádně ví, jak v tom chodit. Co se týká samotné show, jde o to, že do největší blowhole se ve správný čas vhodí kokos a gejzír vody ho vytryskne desítky metrů vysoko...Za těch pár tala to určitě stálo ;)
Bohužel počasí se podepsalo i na (ne)kvalitě celé podívané, ale s tím se nedalo nic dělat...




Příprava na "coconut show"


Majestátní blowholes :)
Kousek od Alofaga Blowholes byl vodopád Afu-Aau, ke kterému jsme se svezli autem s Česko-Australským párem, se kterými jsme si i příjemně popovídali. U vodopádu jsme se pak potkali s dvěma páry Čechů, kteří dovolenou na Samoe pojímají ještě trochu dobrodružněji - s batohem na zádech, kdy každou noc spí "prostě někde" u někoho doma :) Filip se u vodopádu i vykoupal a pak už jsme se vydali na zpáteční cestu, abychom stihli poslední autobus ze Saleology k Joelan. 



Atmosféra u Joelan se po našem návratu změnila o 360 stupňů - přijelo asi 6 nových lidí a hned to bylo celé příjemnější. Seznámili jsme se s dalším párem Čechů, kteří se sem vydali stejně jako my z Nového Zélandu, s kamarádkami z Finska a také s úžasným párem důchodců z Nového Zélandu, kteří si tady u Joelan KOUPILI jednu z fale a tráví tu celou zimu! Tomu se říká důchod pane jo :)
Změnilo se naštěstí i počasí, probudili jsme se do nádherného rána a po celý den zůstala obloha bez mráčků. Ještě víc jsme si tak pochvalovali včerejší nápad vydat se na výlet, protože to by nám bylo asi dneska hodně líto, kdybychom si poslední celý den na Savaii nemohli užít na pláži. A tak jsme užívali! :) Filip nám několikrát vyšplhal pro kokos (už se v tom fakt zlepšuje!;) ), šnorchlovali jsme a relaxovali...Filip už poněkolikáté při šnorchlování viděl modrou hvězdici, a tak mě trošku štvalo, že já jsem pořád takové štěstí neměla...No a na druhý den, těsně před odjezdem, jsem jí viděla skoro úplně na mělčině.
Tak, a můžeme s klidným svědomím odjet :))

Nádherný východ slunce






Tak jsem konečně i já viděla modrou hvězdici!
Na druhý den bylo zase pod mrakem, a tak nám nemuselo být až tak líto, že musíme odjet. Autobusem jsme se dopravili k trajektu do Saleology a čekali na nalodění na trajekt. Ukázalo se, že tentokrát pojedeme malým trajektem a ta hodina a půl byla pro mě docela k nevydržení. Moře bylo docela rozbouřené a celá loď se neustále šíleně houpala ze strany na stranu...S očima upřenýma na vzdálený bod jsem to naštěstí nějak zvládla :) Po příjezdu na ostrov Upolu se ukázalo, že všechny autobusy pro dnešek již odjeli a taxikáři tak na přijíždějící trajekt mlsně čekali. My jsme si naštěstí už na trajektu vyhlédli jednoho bělocha, u něhož jsme viděli, že měl auto, a který nám pak také v přístavišti zastavil a svezl nás do Apie. Dozvěděli jsme se, že pochází s Německa, ale na Samoe je se svou přítelkyní, která byla místní. Moc jsme ten jejich příběh nepochopili, ale dál jsme se nevyptávali a byli rádi, že se vezeme :) Po cestě jsme všude viděli spoustu policistů a místních lidí v reflexních vestách - blížila se totiž šestá hodina večer, tedy doba kostela...museli jsme tedy pospíchat, protože ve chvíli, kdy by zazněl zvon, bychom museli zastavit a čekat až 30 minut...

Tak tady mi ještě bylo dobře :)


V Apii jsme se ubytovali na dvě noci v motelu Tatiana, který jsme už měli vyzkoušený. Připadali jsme si v tom normálním pokoji na normální posteli jak vyhozeni z ráje, vůbec nebylo slyšet moře, jak už jsme byli zvyklí, a celé to prostě nebylo ono... :(
Následující den, který byl naším posledním dnem před odletem, jsme měli v plánu obejít trhy v Apii a nakoupit pár suvenýrů, nejdřív jsme ale vyrazili ještě na dvě místa mimo město. Autobusem jsme se svezli pár kilometrů na kopec za město, na kterém se nachází Bahá´í House of Worship, jeden z pouhých osmi domů uctívání na celém světě. Bahá´í je nezávislé monoteistické náboženství mající kolem 6 milionů stoupenců. Tuto víru pak ve světě geograficky reprezentuje pouhých osm "domů uctivání" a nacházejí se v Indii, Chicagu, Panamě, Chile, Austrálii, Ugandě, na Samoe a nám nejbližší pak v německém Frankfurtu. Pro všechny stavby je typické, že jsou postaveny do tvaru devíticípé hvězdy, jež je jedním ze symbolů této víry. Dům uctívání na Samoe obklopuje nádherná udržovaná zahrada a celé to místo je působí moc příjemně a klidně...





Následně jsme se potřebovali dostat zase zpátky o kousek blíž Apii, když jsme měli namířeno do Vailimy k muzeu Roberta Louise Stevensona a botanickým zahradám. Se stopováním jsme byli úspěšní a brzy se už vezli z kopce dolů na korbě.
Slavný skotský spisovatel Robert Louis Stevenson, která ostrov Samoa miloval, když jeho román Ostrov pokladů zasadil přímo tam, v tomto domě prožil svá poslední léta. Z jeho domu bylo vytvořeno muzeum, které obklopují krásné zahrady. Nad muzeem na hoře Vaia (500 m.n.m.), odkud je za jasného počasí krásný výhled na Apii, je R.L. Stevenson pohřben. Vydali jsme se tedy nahoru skrz prales stezkou nesoucí název "Road of Loving Hearts" a v tom vedru a vlhku to byl opravdu dost náročný výšlap. Bohužel nám nebyl odměnou ani výhled, protože nad Apií se vznášel mlžný opar, který nám ten výhled překazil. Dolů jsme seběhli poměrně rychle a brzy našli cestu k malému vodopádku, kde jsme se i vykoupali, což bylo po tom výšlapu super osvěžující :)


Muzeum R.L.Stevensona
Výšlap na horu Vaia (500 m.n.m.)
Ještěrky všude :)
Hrobka R.L. Stevensona
Osvěžující koupačka

Po návratu do Apie jsme nakoupili suvenýry a na véču jsme pak vyrazili do vyhlášené indické restaurace. Nemohli jsme uvěřit, že náš 18ti denní pobyt v ráji na Samoe je u konce...A to jsme si nebyli jistí, jestli tu bude na tolik dní co dělat! Naopak jsme vážně litovali toho, že jsme nevyrazili na měsíc, protože přece ráje není nikdy dost :)



Tak, a je to tady. Protože všechno krásné jednou končí, byla u konce i naše dovolená v ráji uprostřed Pacifiku. Myslím, že celých těch 18 dní můžeme opravdu hodnotit jako bezchybné a velmi povedené. 

Znáte takový ten pocit, když se vrátíte z nějaké super dovolené nebo i jen krásného místa a říkáte si, jak jste si ty okamžiky měli vychutnat víc a víc si užívat každý moment? Tak myslím, že tohle se nám povedlo do puntíku. Já osobně jsem se několikrát přistihla, že jsem opravdu chvíli jen pozorovala tu krásu kolem...
Každopádně jsme si určitě oba touto dovolenou splnili další z našich snů a teď už nám zbývá jen snažit se a doufat, že se nám ještě někdy podaří se na překrásnou Samou podívat znovu!

.....takže, TALOFA SAMOA! Už teď se nám stýská...