Tři nezapomenutelné dny pod velikánem Mt Cook, aneb když slova nestačí

Z východního pobřeží Jižního ostrova jsme zamířili do vnitrozemí přímo k nejvyšší hoře Nového Zélandu, monumentálnímu Mt. Cook. Silnice z Oamaru táhnoucí se údolím Waitaki nám nabídla první výhledy na zasněžené vrcholky hor a několik zajímavých zastávek. První z nich byla u Elephant Rocks – obrovských vápencových balvanů, které opracoval vítr, déšť a řeky. Tato krajina si dokonce zahrála ve filmu Narnia (jako Aslanův tábor), který se natáčel na Novém Zélandu. Některé z balvanů byly skutečně impozantní a byli jsme vedle nich hodně malincí. Dojem z krajiny pak umocňovaly zasněžené vrcholky hor v pozadí a srandovní kozel s klasickou kozí bradkou :)

Nedaleko od Elephant Rocks se pak nachází Takiroa Maori Rock Art Site – maorské skalní kresby. Obrazy staré několik století jsou na skály malované uhlím a okrem a zaznamenávají vše od lovu před příchodem Evropanů po plavbu na lodi. Zřejmě jsme od těchto kreseb čekali něco víc, takže nás moc neuchvátily, nicméně jistě je to zajímavá součást maorské kultury.

Elephant Rocks a v pozadí už zasněžené vrcholky Národního parku Mt. Cook

Některé balvánky byly přímo obrovské :)

Nejvíc nejsrandovnější kozel! :)

Maorské skalní kresby

Oblast dále do vnitrozemí ve vyšší nadmořské výšce je pak známá jako Mackenzieho země, která za své jméno vděčí legendárnímu Jamesi Mackenziemu. Ten ve čtyřicátých letech 19. století do této neobydlené oblasti hnal kradená stáda. Když byl nakonec chycen, uvědomili si ostatní osadníci ohromný potenciál tohoto kraje a následovali ho.

Za několik hodin jsme přes městečko Twizel dorazili k břehům jezera Pukaki, od nějž již bývá vidět Mt. Cook. Bohužel bylo ale docela zamračeno, a tak viditelnost nebyla zrovna ideální. To nás ale nemohlo rozhodit, protože předpověď na následující dva dny slibovala jasno a poměrně vysoké teploty. Nám tak nezbývalo než doufat, že to tak skutečně bude.

Jezero Pukaki

Vyrazili jsme tedy „vyhlídkovou trasou“ podél jezera ke zhruba 50 km vzdálenému Mt. Cook. Cestu jsme si opravdu užívali a i přes ne zrovna ideální počasí nabízela krásné výhledy jak na samotné jezero, tak na celý Národní park Mt Cook. Tento úchvatný NP (700 km²) patří spolu s Národními parky Fiordland, Aspiring a Westland do oblasti Southwest New Zealand Světového dědictví UNESCO. Více než třetinu tohoto celého parku trvale pokrývá sníh a ledovec.

Zajímavým pro nás bylo, že za celou cestu od oceánu až do vesničky Mt Cook neproběhlo žádné větší, ba dokonce ani znatelné, stoupání a žádné zatáčky...Opravdu poměrně netradiční cesta "na hory".

Největší horou Národního parku Aoraki/Mt. Cook a celého Nového Zélandu je mohutný Mt. Cook, který je se svými 3.755 m zároveň i nejvyšší horou v celé Australasii. Hora, která je známá Maorům jako Aoraki (Propichovač mraků) po dávném božstvu maorské mytologie, dostala název díky kapitánovi Stokesovi z průzkumné mapovací lodi Acheron. Z 27 novozélandských hor nad 3.050 m se jich 22 nachází právě v tomto parku.

Celá tato oblast byla vždy v hledáčku novozélandských horolozců. Dne 2. března 1882 se William Spotswood Green a dva švýcarští alpinisté nedostali na vrchol hory Cook po 62 hodin trvajícímu výstupu. O dva roku později však tři místní horolezce – Toma Eyfea, George Grahama a Jacka Clarkea – přiměla k akci zpráva, že se dva známí evropští alpinisté chtějí pokusit o zdolání vrcholu Mt. Cook, a vydali se na výstup před nimi. Na Štědrý den roku 1884 vylezla tato skupina na ledovec Hooker a severní hřeben Mt. Cook, což byl na svou dobu skvělý výkon, a stanuli na vrcholu. První žena dosáhla vrcholu Mt. Cook v roce 1913 – australská horolezkyně Freda du Faur. V roce 1948 to pak konečně Edmun Hillary a Harry Ayres dokázali přes jižní hřeben. Od té doby pak byly zlezeny i ty nejobávanější trasy.

Legendární fotografie - Freda du Flour jako první žena, která dosáhla vrcholu Mt Cook (zdroj: Google)

Sir Edmund Hillary s pohledem na Mt Cook

Mt. Cook je naprosto úchvatným místem, pokud není mlha. To je samozřejmě obecně známá věc, která dokáže z celého pobytu pod tímto velikánem udělat buďto nezapomenutelný, anebo téměř nulový zážitek. Plánovali jsme tu strávit dva další dny a věřili, že počasí vyjde podle předpovědi. Kempovali jsme na naprosto jedinečném místě – v DOC kempu přímo pod zasněženými vrcholky, a takový výhled přímo „z postele“ už zřejmě jen tak něco nepřekoná. Tomuto kempu dáváme opravdu plný počet bodů. Nejen, že samotné místo nás naprosto uchvátilo, ale chválíme i jeho vybavení. 10 dolarů na osobu jsme tu tak zaplatili více než rádi.

Večer jsme se ještě zašli podívat k hotelu Hermitage. Tento hotel je se svým fantastickým výhledem na Mt Cook patrně nejslavnějším na celém Novém Zélandu. Původně byl postaven v roce 1884, ale v roce 1913 ho zničila povodeň. Základy tohoto hotelu jsou stále patrné v Hooker Valley, 2 km od současného místa hotelu. V hotelu se také nachází Alpine Centre Sira Edmunda Hillaryho, který je často považovaný za největšího Novozélanďana všech dob. Poté, co Hilary v roce 1948 zdolal Mt. Cook přes Jižní hřeben, stal se v roce 1953 prvním člověkem, který dosáhl vrcholu Mt. Everest. Zřejmě dobrá rozcvička :)

Slavný hotel Hermitage

Když jsme se ráno probudili, z okýnek auta se nám naskytl skoro nepřekonatelný pohled. Zpětně bych řekla, že lepší byl jen výhled z beach fale na Samoe, ale o tom až někdy příště :) Prostě, předpověď vyšla do puntíku přesně, vítala nás nádherně modrá obloha a třpytící se sníh na okolních vrcholcích...

Ranní výhled z kempu

Moc dlouho jsme radši neotáleli, protože počasí se v horách samozřejmě může rychle změnit. Nejdříve jsme vyrazili do "sousedního", 8 km vzdáleného, údolí, k Tasmanovu ledovci. Ten je trochu zvláštní tím, že obyčejně, když ledovec ustupuje, tak taje a voda stéká dolů. Tasmanův ledovec je ale neobvyklý v tom, že jeho několik posledních kilometrů leží téměř vodorovně. V průběhu posledních desetiletí se táním objevila změť kamenů, skal a balvanů, a vzniklo tak jezero. Dolní část Tasmanova ledovce tedy až tak krásná není, protože tam, kde ledovec taje, pokrývá ho silná vrstva sutě, která sice zpomaluje rychlost tání, ale její vinou ledovec nevypadá až tak pěkně. I přesto, že ledovec neustále poměrně výrazně taje, odhaduje se v jednom místě tloušťka ledu na 600 metrů. Zajímavostí je, že Tasmanův ledovec při posledním velkém postupu před asi 17.000 lety dal vzniknout jezeru Pukaki. Ano, to je "to" veliké jezero vzdálené od vesničky Mt Cook více než 50 km!

Míříme k Tasmanovu ledovci

V údolí Tasmanova ledovce se nachází několik pěších stezek, my jsme se jako první vydali přes modrá jezírka k vyhlídce na ledovec. Je srandovní, že modrá jezírka (Blue Lakes), která byla takto pojmenována díky své intenzivní modré barvě, jsou dnes ve skutečnosti spíše hlubokými zelenými rybníky. Pak už jsme se ocitli na vyhlídce a ukázal se nám Tasmanův ledovec v plné kráse. Musím říct, že i přesto, že ve spodní části je jakoby špinavý, díky vrstvě sutě, jak jsem již psala, i tak byl pohled na něj moc hezký! Odtud jsme také mohli pozorovat ledovcové jezero, na němž se třpytily obrovské ledové kry. Jejich skutečnou velikost jsme si uvědomili až ve chvíli, kdy kolem nich projel člun, který vedle nich vypadal jak špendlíková hlavička :) V zimě je pak jezero obvyklé celé zamrzlé. Jiná stezka nás pak dovedla přímo k řece Tasman tekoucí z jezera dále do údolí. Tam jsme si z jezera sebrali kry a přemítali, jak staré asi můžou být... Ledové ostrovy na Tasmanově jezeře jsou totiž až 500 let staré! Opět neobvyklý zážitek...

Tasmanův ledovec

Obrovské kry v poměru ke zdánlivě malinkatým člunům

Pohled do údolí Tasmanova ledovce

Po obědě zpátky ve vesničce Mt Cook s výhledem na okolní velikány jsme shodili vrstvu oblečení, protože sluníčko nabíralo síly (jak příjemné po tom mrznutí na jihu!) a vydali se na další trek. Příjemný, zhruba tříhodinový trek vedoucí do Hooker Valley a zpět začíná přímo v kempu DOC a vede přes tři visuté mosty údolím Hookerova ledovce přímo k ledovci a směrem až k samotnému Mt Cook. Brzy po začátku trasy jsme minuli místo, kde stál původní hotel Hermitage a nedaleko od něj také památník Alpine Memorial. Ten připomíná první horolezecké katastrofy spojené s horou Mt Cook. O kousek dál je pak také slavná skála, nazvaná Freda´s Rock po první ženě, která zdolala Mt Cook, když právě u této skály vznikla její legendární fotografie (viz fotografie na začátku tohoto příspěvku). Celou procházku jsme si opravdu užívali a málem si vykroutili krky, jak jsme se snažili nepřijít o žádný z těch strhujících pohledů na okolní velikány, ale hlavně na toho obra největšího - Mt Cook. 

Slavná skála Freda´s Rock

Památník Alpine Memorial

řeka Hooker a výhled na ledovec Mueller

Míříme k Mt Cook!

Mt Cook v celé své kráse

Konec trasy - nádherný výhled na Mt Cook přes ledovcové jezero

Mt Cook

Den to byl opravdu nádherný, bez jediné chybičky a plný zážitků. Sluníčko nám pak ještě na závěr přichystalo super barevnou podívanou....

Západ slunce nad kempem

Následující den jsme se už neprobudili do tak překrásného rána jako v den předchozí. Na sluníčko to bohužel tentokrát moc nevypadalo, ale naštěstí ani na déšť. Byli jsme tak ještě vděčnější za uplynulý den, který vyšel ve všech směrech opravdu na jedničku s hvězdičkou. 

Tentokrát jsme měli v plánu poměrně náročný trek do Sealy Tarns. Tento trek rovněž začíná přímo v kempu DOC, avšak vede na opačnou stranu než trek do Hooker Valley. První část treku míří k vyhlídce na Kea Point a vede krajinou, kterou roku 1913 vytvořila povodeň, jež zničila rovněž ten úplně původní hotel Hermitage. Vyhlídka Kea Point pak nabízí výhledy mimo jiné na údolí Hooker, ledovcové jezero Muellerova ledovce, a také na samotný Mt Cook.

A pak to přišlo, čekaly nás schody do nebe. Opravdu, tak se říká "vražedným", více než 2.200 (!), schodům vedoucím na plošinu Sealy Tarns, našemu dnešnímu cíli. Vyšlapat je bylo spíš celkem peklo, byly opravdu hodně strmé a zdály se nekonečné, nicméně na jejich konci nás opravdu čekalo skoro nebe :) Zase jsme si připomněli, jak nás ohromně baví zdolávat kopce a schody a tak podobně, když na konci nás čekají tak ohromující výhledy. To je taková odměna, že i ta müsli tyčinka na vrcholu chutná tak nějak jinak :)

Z plošiny Sealy Tarns jsme tedy mohli obdivovat opět údolí Hooker, avšak z trochu ptačí perspektivy, stejně jako okolní zasněžené vrcholky, včetně Mt Cook. Na super video mapující celou trasu tohoto treku se můžete mrknout TADY (schody do nebe začínají někdy v čase 1:35). Jo, opravdu ty schody byly nekonečné! Ale ta nádhera na konci... ;)

Na začátku treku u kempu

Vyhlídka na Kea Point

A začínáme! Více než 2.200 schodů před námi!

Hotel Hermitage na dlani :)

Jsme tu!

Filip se toho nebál :)

Tak támhle někde nahoře, až daleko za tím kopcem, jsme byli!

Tímto jsme zakončili náš perfektní třídenní pobyt v Národním parku Aoraki/Mt Cook. Opět jsme nemohli uvěřit našemu štěstí na počasí, kdy i přesto, jak jsme před pár dny mrzli na jihu, jsme si tady na horách užívali sluníčka dosyta. A to v těchto končinách nejsou takhle překrásné dny zrovna na denním pořádku. Pokud se to tak dá říct, nechali jsme tam někde pod Mt. Cook kus našeho cestovatelského srdce. Tohle místo se nám opravdu vrylo do paměti! Odjíždělo se nám tedy o to hůř, ale byl čas se zas posunout dál. 

Po cestě se nám ještě naskytly krásné pohledy na celý Národní park, když viditelnost byla o poznání lepší, než při cestě tam. Dokonce přímo od jezera Pukaki jsme konečně viděli i samotný Mt Cook.

Jezero Pukaki a Mt Cook

Od jezera Pukaki jsme mířili na východ přes jezero Tekapo. Obě tato jezera jsou v hledáčku cestovatelů mimo jiné také kvůli své třpytící se tyrkysové barvě. Ta vzniká díky "diatomitu", což je sediment ve vodě. Tato tzv. horninová drť vznikla, když dno jezera vyhloubil ledovec s kameny na spodní části odírající se o kameny na povrchu a vzájemné obrušování vytvořilo drobné částečky, které se nakonec rozpustily ve vodě z tajícího ledovce. Tato usazenina pak dodává vodě mléčný zákal a láme dopadající paprsky sluníčka, čímž vzniká tato krásná barva. U jezera Pukaki jsme bohužel vždycky viděli pouze záblesky této tyrkysové nádhery, doufali jsme tak, že u jezera Tekapo to třeba bude znatelnější. Bohužel však sluníčko zrovna zřejmě nebylo v tom ideálním úhlu, a tak jsme tu pravou "kýčovitou" krásu neviděli.

Nejznámějším u jezera Tekapo je kromě krásných výhledů na okolní pohoří jistě Church of the Good Shepherd (Kostel Dobrého Pastýře). Ten stojí na břehu jezera a byl postaven z kamene a dubového dřeva v roce 1935. Tento kostelík pak také patří mezi nejoblíbenější svatební místa na Novém Zélandu.  Nedaleko od něj je socha kolie, jež má být poctou ovčáckým psům, kteří pomohli rozvoji Mackenzieho země.

Kostelík a jezero Tekapo

Church of the Good Shepherd

Ten pravý tyrkysový kýč :) (zdroj: Google)

Jezerem Tekapo jsme definitivně zakončili náš pobyt v Národním parku Aoraki/Mt Cook a zamířili jsme na východ zpátky k oceánu do největšího města Jižního ostrova - Christchurch, a odtamtud dále na sever. 

V příštím článku tedy prozkoumáme stále ještě zemětřesením z roku 2011 poničené Christchurch, budeme se zase kamarádit s lachtany u Kaikoury, a také ochutnávat to nejlepší novozélandské víno v okolí Blenheimu, tedy ve světově proslulé oblasti Marlborough! :)