Divoká příroda antarktického jihu

Okouzlení přírodními krásami Fjordlandu jsme se vydali do nejjižnější části Jižního ostrova - Southlandu. Do této oblasti se  řadí ještě i třetí ostrov Nového Zélandu - Stewart Island. Svou zeměpisnou blízkostí k Antarktidě je počasí v Southlandu často celkem drsné, stejně jako pobřeží ošlehané silnými větry. Bezesporu největším lákadlem zde, kromě toho, že se ocitnete na nejjižnějším místě novozélandské pevniny, je možnost vidět z bezprostřední blízkosti několik druhů tučňáků, tuleně, lvouny, a občas také delfíny a velryby.

Zamířili jsme tedy na jih do městečka Invercargill. Okolní krajina byla naprosto nádherná, opravdu taková, o níž cestovatelé sní a fotoaparáty ji nedokáží věrně zachytit, prostě ta pravá, "syrová" příroda.

Po cestě jsme se zastavili u Clifdenského visutého mostu nad řekou Waiau, který pochází z roku 1899 a je jedním z nejdelších mostů na Jižním ostrově.

Překrásná krajina na pomezí Fjordlandu a Southlandu

Clifdenský visutý most

V den, kdy jsme do Southlandu zamířili, se počasí se zrovna rapidně měnilo a předpověď "lepší zítřky" rozhodně neslibovala. Čekaly nás tak denní teploty okolo 6 stupňů, noční pak kolem nuly (!), a také silný jižní vítr, což na jižní polokouli znamená vítr z Antarktidy, takže hooodně studený. Ale nebáli jsme se toho, vytáhli prozatím nepoužité čepice a rukavice, Filip zimní bundu a doufali jsme, že (hlavně noci v autě) přežijem! :) 

V městečku Invercargill nás tedy už čekal déšť a ledový vichr. O tomto městě se říká, že cestovatele většinou nijak neuchvátí a spíše jím pouze projíždějí na cestě k Bluffu - 27 km vzdálenému přístavu. My jsme však potřebovali doplnit zásoby, zajít si do knihovny na internet a vysprchovat se (asi to poslední, co se nám chtělo - z horké sprchy vylézt rovnou do "skoromrazu"). Zdrželi jsme se tedy trochu déle.

Udělali jsme však dobře, protože pár věcí v Invercargillu rozhodně stojí za vidění. Jednou z nich je bezesporu vše spojené s Burtem Munro, slavným motocyklovým závodníkem a držitelem řady rychlostních rekordů, jehož ještě slavnější motorku (originál!) je možné vidět v obchodě E. Hayes & Sons naživo. Pokud jste neviděli film V zajetí rychlosti (The World´s Fastest Indian) - odkaz TADY, v němž hlavní roli Burta Munro ztvárnil Anthony Hopkins, rozhodně doporučujeme! Příběh je to opravdu nádherný. My jsme se v rámci "příprav" na Zéland na několik místních filmů dívali ještě před samotným odjezdem, a tento rozhodně řadíme na nejvyšší příčky. Kousek od Invercargillu je pak také Oreti Beach, která byla dějištěm Burtova závodu.

V Invercargillu se nám pak také moc líbilo místní muzeum, kam jsme zamířili hlavně kvůli šílenému počasí. Byla to vlastně naše úplně první návštěva muzea na Zélandu, a tady jsme tak poprvé viděli, jak nádherně propracované expozice tu v muzeích mají. Hlavní hvězdou tohoto muzea je však nepochybně tuatara, neboli hatérie novozélandská. Jde o naprosto jedinečný prastarý druh novozélandského plaza, který se po 220 miliónů (!!!) let nijak nezměnil. Tento plaz byl nejvíce rozšířen ve druhohorách a patří tak mezi živoucí zkameněliny :). Zajímavostí u hatérií je, že má celkem tři oči - dvě klasické a jedno na temeni hlavy. Je znatelně vidět pouze v mládí, pak jej již překrývají šupiny. V žádném případě však hatérie tímto okem nevidí, možná slouží pouze k vnímání množství světla, ze kterého pozná, jak má dlouho setrvat na slunci. Hatérie novozélandská je de facto nejstarším žijícím živočichem z prehistorických dob vůbec. Stáří samotného Henryho, "pána rodu" v invercargillském muzeu, se odhaduje na zhruba 200 let. Je srandovní, že hatérie se skoro vůbec nehýbe a to, že je naživu, lze poznat pouze podle dýchání.

Slavná motorka Burta Munro

Tuatara - hatérie novozélandská

Nic moc pohodlného :)

Noha obřího nelétavého ptáka Moa, který žil na Novém Zélandu. Dosahoval výšky až 3,6 metrů a váhy 250 kg. Vyhynul okolo roku 1500.

Albatros královský - největší létající mořský pták

Odpoledne jsme se vydali do 27 km vzdáleného městečka Bluff, invercargillského přístavu, odkud vyplouvají trajekty na Stewart Island. Mimo to je však dalším důvodem k návštěvě zejména proslulý rozcestník Stirling Point, oblíbené místo fotografů, a bezesporu také slavné bluffské ústřice. U Stirling Pointu je pak také velká plastika kotevního řetězu symbolizující maorskou legendu, podle níž je Jižní ostrov kánoe a Stewartův ostrov lodní kotva. U Stirling Pointu mizí řetěz v oceánu a plastika na Stewartově ostrově tak představuje druhý konec kotevního řetězu. Ačkoliv by se to tak mohlo zdát, Stirling Point není nejjižnějším bodem Jižního ostrova (ten nás čekal druhý den). Nicméně vzhledem k tomu, že hlavní novozélandská dálnice SH1 u něj končí a rčením "od Cape Reigna k Bluffu" je myšlena celá délka Nového Zélandu, působí Stirling Point skutečně jako konec země. Nás na Bluffu však čekal spíše konec světa :) Z Invercargillu jsme vyrazili vstříc naprosto černé obloze, když jsme však dorazili, ukázalo se, že to nejhorší už přešlo. To znamenalo, že všude bylo úplně bílo od krup, pár aut v příkopu a obecně prostě nádhera :) Silný vítr a ne tak silný déšť však přetrval...

Stirling Point

Kotevní řetěz mizící v oceánu, na Stewartově ostrově je jeho druhý konec

Vyhlídka nad Bluffem

Z Bluffu jsme se vydali směrem do Dunedinu pobřežní silnicí přes oblast Catlins. Tato oblast je cestovateli hodně vychvalována a každý se tu rád na pár dní ztratí - vede tu množství pěších tras, dají se tu pozorovat divoká zvířata a objevovat nedotčené pláže. Pobřeží je zde, vzhledem k jeho neustálému bičování antarktickými větry, drsné, a k vidění je tu opravdu mnoho živočichů, od různých druhů ptáků včetně ohroženého tučňáka žlutookého, až po lachtany, lvouny a rypouše sloní. Na jaře je tu prý dokonce možné zahlédnout velrybu jižní a častými návštěvníky jsou také delfíni.

První noc v Catlins, kterou jsme strávili v kempu nedaleko majáku na Waipapa Point, byla drsná, stejně jako všechny noci následující. Navlékli jsme na sebe naprosto všechno, co jsme měli a takhle nabalení včetně čepice jsme i spali. Záchranou pro nás byl přístřešek v kempu, díky kterému jsme si mohli normálně uvařit a zároveň se i normálně najíst, aniž by na nás pršelo nebo do nás bičoval vítr. Ve zbývajících dnech jsme pak jídla omezili na studená nebo opravdu velmi rychlá a jednoduchá, protože vzhledem k silnému větru nám plamínek na vařiči neustále zhasínal a jíst jsme pak vždycky museli kvůli počasí v autě. Naše zastávky na zajímavých místech v této oblasti pak často vypadaly tak, že jsme dorazili na místo a na parkovišti si pustili kousek seriálu, dokud alespoň v rámci možností nepřestaly padat kroupy. Pak jsme se co nejrychleji vydali k dotyčnému místu, udělali pár fotek a většinou už zase za krupobití prchali zpátky do auta. Zní to strašně a samozřejmě po celou dobu to až tak strašné nebylo, ale většinou jo :)) Navíc jsme ještě mohli být rádi, že se pohybujeme u moře, protože ve 300 metrech už místo krup sněžilo. Až jsme se začali zamýšlet, jestli nám to na letních pneumatikách nebude podkluzovat :)

Záchrana - přístřešek v kempu

Kroupy

Následující den jsme vyrazili ke Slope Pointu. Nejdříve jsme ale udělali zastávku u majáku na Waipapa Pointu. Maják pochází z roku 1884 a vybudován byl tři roky pro strašné námořní katastrofě, kdy se potopila loď Tararua a zemřelo 131 lidí. Pak už nás ale čekal Slope Point, nejjižnější mys Jižního ostrova. Zhruba dvacetiminutová trasa k tomuto místu vede přes soukromé pastviny. Na Slope Pointu se nachází signální sloup a na větrem ošlehaném výběžku ukazatel, odkud je za hezkých dnů krásný výhled na pobřeží. My jsme však byli spíše rádi, že nás vítr neodfoukne do moře a že vůbec ukazatel vidíme :) Taaak, a můžeme si odškrtnout, že jsme byli nejen na nejsevernějším (Cape Reigna) a nejvýchodnějším (East Cape) bodě, ale už i na nejjižnějším bodě Nového Zélandu.

Maják na Waipapa Point

Bičovaná větrem :)

Slope Point - nejjižnější bod Jižního ostrova

Pobřeží u Slope Point

Z nejjižnějšího mysu Jižního ostrova jsme zamířili do zátoky Curio Bay. Tam jsme přijeli brzy po odlivu, tedy v ideální čas na to, abychom viděli zkamenělé druhohorní stromy. Moc jsme netušili, co si pod tím představit, než jsme to skutečně viděli. A opravdu, v kamenech byli znatelné kmeny stromů, dokonce nejen obrysy, ale samotné dřevo. Curio Bay je také oblíbeným místem k pozorování tučňáků žlutookých, avšak ti vylézají na břeh až hodinu před západem slunce, takže tučňáky jsme nechali na jindy (míst, kde je možné je vidět, je na jihu Jižního ostrova poměrně dost) a pokračovali dál k McLeanovým vodopádům.

nasněženo :)))

Jak už jsme psala v jednom z minulých příspěvků, možnost vidět některé přírodní krásy závisí na čase přílivu nebo odlivu. Jako tomu již bylo například u Pancake Rocks – „Palačinkových skal“ na Západním pobřeží nebo u zkamenělých druhohorních stromů zde v Catlins. Nyní jsme měli namířeno ke Cathedral Cave, neboli Katedrální jeskyni, která je přístupná právě pouze v čase kolem odlivu. Dnešní trasu jsme měli již dopředu naplánovanou, a tak jsme k jeskyni dorazili akorát, těsně po odlivu. Protože se celý přírodní úkaz včetně trasy k němu nachází na soukromém pozemku, zaplatili jsme každý 5 dolarů a vydali se na zhruba 20 minutovou trasu deštným pralesem vedoucím k pláži.

A co to vlastně ta Catherdral Cave je? Jeskyně byla zformována v době kamenné před zhruba 160 miliony let. Se svou délkou 199 metrů se Katedrální jeskyně aktuálně řadí mezi třicet nejdelších známých mořských jeskyní na světě a jednu z nejlepších svého druhu na Novém Zélandu. Právě pouze v čase kolem odlivu je možné jedním otvorem jeskyně vejít dovnitř a druhým ven. I přesto ale občas udeřila vlna, která šla poměrně daleko až do útrob jeskyně, a tak jsme několikrát museli vyskakovat na dostupné kameny podél stěny. Nejednalo se ale v žádném případě o možnost namočení pouhých podrážek bot, spíš v takovém případě voda šplhala až někam po kolena. Jednou už si Filip myslel, že jsem to schytala v plné parádě, naštěstí se mi ale podařilo na poslední chvíli vylézt nahoru :)

Po zastávce u dalších vodopádů Purakaunui jsme už zamířili k naší dnešní cílové stanici, kdy jsme měli v plánu kempovat na pláži nedaleko Jack´s Blowhole. Aplikace na telefonu, kterou jsme používali k vyhledávání míst na kempování, ale tentokrát trochu zklamala – místo sice bylo zadarmo a na pláži, jenže s ohledem na vichr a déšť bylo takové zcela nekryté místo nejhorším možným. Jedinou možností, jak uvařit něco k jídlu, byla kabinka se záchodem (nefoukal tu vítr a nepršelo!), kde jsme si udělali míchaná vajíčka, naštěstí hotová v cukuletu. Tak to by bylo, asi nejdivnější místo, kde jsme na našich cestách zatím vařili :) Po večeři jsme nakoukli na pláž, a co jsme neviděli! Akorát z vody vylézal sea lion, neboli lvoun. Super, tak s tímhle zvířátkem máme tu čest poprvé! Lvoun se od lachtanů liší hlavně velikostí a barvou. A co jsme se dozvěděli až následně, také rychlostí. Na rozdíl od většinou líných lachtanů totiž lvoun dokáže celkem rychle přesprintovat celou délku pláže. No, ještě že jsme to v tu chvíli netušili :) Vyrazili jsme se tak na tohle roztomilé zvířátko podívat zblízka. Jak vylezl z vody, vyběhl až skoro na konec pláže a vyvalil se do písku, kde se různě převaloval po zádech ze strany na stranu a drbal se na hlavě. Rozkošňák J Zapózoval nám i na několik fotek a celkově vypadal tak mírumilovně. Najednou ho ta přehnaná pozornost ale asi přestala bavit a postavil se. Začali jsme tak radši couvat do bezpečné vzdálenosti, ale ani to se mu zřejmě nelíbilo. Filip se s ním navíc ještě dál zkoušel skamarádit, což už byla pro lvouna asi poslední kapka a rozběhl se proti němu. A běžel teda sakra rychle! No, utekli jsme mu na silnici, kam už se mu asi nechtělo, ale o zajímavý zážitek jsme měli postaráno :)

Na večer jsme se ještě vydali mrknout k Jack´s Blowhole. Jde o 55 metrů hluboký obrovský kotel, který se nachází 200 metrů od pláže, s níž ovšem spojený podzemní jeskyní.

zase nasněženo :)

Lvoun

Tak, a už se nás pronásleduje!

divoké pobřeží na cestě k Jack´s Blowhole

Jack´s Blowhole

Ráno nás po několika zamračených dnech konečně přivítalo sluníčko a nálada tak byla hned veselejší. Zamířili jsme k mysu Nugget Point, kde jsme se prošli necelé dva kilometry k majáku na jeho konci. Samotná cesta k majáku byla zajímavá – po obou stranách trasy byly prudké srázy a na konci mysu jsme obdivovali vlnami otloukané skalní útvary. Na okolních skaliskách se často a rádi vyhřívají lachtani, lvouni i rypouši sloní, což je celkem vzácná (a hlasitá) kombinace zvířátek. Vzhledem k velmi nízké teplotě tam ale nebyli – ani se nedivíme, když venku by se zřejmě moc neohřáli. Rypouš sloní nám tak i nadále zůstal na našem pomyslném seznamu neodškrtnutý.

Tímto naše prozkoumávání oblasti Catlins skončilo. Vzhledem k místy opravdu ukrutné zimě jsme to vzali asi trochu rychleji a věříme, že za krásného počasí by se dalo na nádherných opuštěných plážích lenošit dlouho a celkově si celé pobřeží více užít, ale aktuální situace byla taková, jaká byla.

Konečně sluníčko!

Nugget Point

Po doslova antarktickém jihu jsme se tak docela těšili do města Dunedin. To je se svými 123.000 obyvateli druhým největším městem Jižního ostrova, hned po Christchurch. Město, jak trochu i jeho název napovídá, bylo založeno Skoty, což je dodnes důvodem jejich neskrývané pýchy. Každoročně se v tu konají dudácké akce a město má dokonce svůj vlastní tartan. V Dunedinu se také nachází nejstarší univerzita v zemi (University of Otago) a studentský život je tu patrný v nesčetném množství kaváren, restaurací a barů.

Poté, co se nám konečně podařilo zaparkovat (obvyklý a otravný problém ve všech městech), jsme se vydali ohřát se do knihovny na internet a tam jsme dostali nejlepší nápad ze všech nápadů posledních dnů. Vyrazíme do bazénu! Komplex Moana Pool sliboval kromě toho (pro nás hlavně) také vířivku. Byli jsme tak nadšení z toho, že nám po několika dnech konečně není zima, že jsme se do vířivky naložili snad na hodinu, nádhera! (Ano, jak málo stačí ke štěstí…)

Počasí se bohužel moc nelepšilo a jak nám pověděl jeden pán v prádelně „ta zima letos přišla nějak brzy“ (prý loni takhle měli o dva měsíce později), naštěstí ale Dunedin nabízel dost možností, jak se zabavit. Chloubou města je překrásné vlakové nádraží. Má mozaikové dlažice na podlaze, nádherná vitrážová okna a údajně je nejfotografovanější budovou na Novém Zélandu.

Krásná budova nádraží v Dunedinu

Hned vedle nádražní budovy se nachází Otago Settlers Museum. Jak muzeum v Invercargillu nastavilo laťku docela vysoko, Dunedin nás, co se týká muzeí, také v žádném případě nezklamal. I přesto, že se nepovažujeme zrovna za muzejní nadšence (jemně řečeno), muzea na Zélandu se nám moc líbila a člověk si v jejich obsáhlých sbírkách vždycky najde něco zajímavého.

Hned ve vstupním prostoru Otago Settlers Museum stojí parní stroj z roku 1872 a celkově je v tomto muzeu k vidění mnoho z historie místní dopravy. V dalším muzeu nazvaném Otago Museum je pak k vidění údajně nejhezčí maorská výstava na jižním ostrově, jejíž součástí je i ozdobně vyřezaná waka taua (válečná kánoe). Obecně toto muzeum pak zkoumá kulturní i materiální minulost oblasti Otago od geologie a dinosaury po současnost, a nechybí zde ani sbírka fauny včetně tučňáků a albatrosů.

Otago Settlers Museum

Otago Museum a kánoe waka

Na úplný závěr naší zastávky v Dunedinu jsme si nechali ulici Baldwin Street. Není to jen tak ledajaká ulice, ale jde o nejstrmější rezidenční ulici na světě! Se svým sklonem 1 na 1,286 odpovídajícímu 19 stupňům je zapsána do Guinessovy knihy rekordů. Na této ulici se každoročně koná závod „Gutbuster“ – tisíce běžců tak běží na vrchol Baldwin Street a zpátky, přičemž rekord závodu je pod dvě minuty. My jsme si ulici samozřejmě vyšlápli taky (a rozhodně nám to trvalo déle než dvě minuty) – a je opravdu sakra strmá! :)

Baldwin Street - nejstrmější ulice na světě

Z Dunedinu jsme se pak po silnici lemující pobřeží vydali do 114 km vzdáleného městečka Oamaru. Po cestě jsme se ještě zastavili u lachtanů vyhřívajících se na skalách u moře a pak už jsme zamířili na prohlídku balvanů Moeraki Boulders. Jde o obrovské kulovité kameny, které jsou jakoby rozházené po nádherném pruhu pláže. Nejlépe jsou vidět v době kolem odlivu, což se nám celkem podařilo načasovat.

Moeraki Boulders

Jako z plakátu :))

Městečko Oamaru nás opravdu příjemně překvapilo. V 19. století toto městečko dostatečně prosperovalo z lodní dopravy mraženého masa a vznikly impozantní vápencové budovy, které dnes městečku dodávají jeho kouzlo. Na svém vrcholu v osmdesátých letech 19. století bylo Oamaru přibližně stejně velké jako tehdejší Los Angeles. Aktuálně jsou v místní historické čtvrti v oblasti přístavu jedny z nejlépe zachovalých historických komerčních staveb na Novém Zélandu. Impozantní je zejména National Bank a Oamaru Opera House.

National Bank

V Oamaru jsme se také konečně chystali na pozorování tučňáků. V této oblasti je možné spatřit dva druhy – tučňáky modré a tučňáky žlutooké. Pozorování tučňáků modrých, kteří jsou nejmenším druhem tučňáků, je možné pouze za nemalý poplatek 25 dolarů. Vydali jsme se tedy na pláž Bushy Beach kousek za město, kde jsme před západem slunce v pozorovatelně čekali, kdy z moře začnou vycházet tučňáci žlutoocí. Celé to pozorování tučňáků není jen tak – nejen, že jsou k zahlédnutí pouze zhruba hodinu před západem slunce, ale zároveň je nutné je pozorovat z vyhlídek umístěných ve skalách nad pláží. Tučňáci jsou totiž mimořádně plaší, a pokud při vylézaní z moře něco na pobřeží vidí nebo slyší, upalují zpátky do vody. Taková situace má ale dalekosáhlé následky, protože krmení, které tučňáci nesou svým mláďatům na břeh, se k nim nedostane včas a malí tučňáci tak musí i několik dalších hodin hladovět. My jsme na pozorovatelnu dorazili, když do západu slunce zbývalo něco málo přes hodinu. Trpělivost je tu opravdu na místě, protože po celou dobu hypnotizujete celý pruh pláže pod vámi, přičemž pozorovatelna je opravdu celkem dost vysoko a čekáte, jestli se nějaký tučňáček zrovna nevykolébá z moře. Matoucí jsou navíc občas i velcí mořští ptáci, takže je potřeba se opravdu soustředit :) Zhruba po 40 minutách čekání jsme se nakonec ale tučňáčka dočkali. Klasickým kolébavým krokem se vydal od moře přes pláž až ke křovinám, kde měl zřejmě ukrytá mláďata. Fotky nestojí za nic, protože tučňák byl od nás opravdu daleko, ale – viděli jsme ho :)

je tam, tučňáček :)

V Oamaru jsme zakončili naše cestování po jižním pobřeží Jižního ostrova a zamířili zase do vnitrozemí. A tentokrát nás nečekalo nic menšího než nejvyšší hora Nového Zélandu. Na naše dobrodružství u Mt. Cooku, který nám zcela učaroval a stal se naší srdcovou záležitostí, se můžete těšit v následujícím článku.