Jsme na cestách: Osmý div světa Milford Sound

A je to tady! Plni nadšení z městečka Queenstown a jeho okolí jsme se vydali ještě dále na jih a trochu na západ - do Národního parku Fiordland. V něm se (mimo jiné přírodní krásy) nachází světově proslulý fjord Milford Sound, označovaný dokonce jako osmý div světa. Jde o nejznámější a turisticky nejnavštěvovanější místo na Novém Zélandu a jistojistě místo, jehož návštěvu prostě za žádných okolností nelze vynechat.

Milford Sound

Národní park Fiordland se rozkládá na jihozápadě Jižního ostrova a svou rozlohou 12.500 čtverečních kilometrů je největším ze všech novozélandských NP. Je také součástí oblasti zapsané do Světového dědictví UNESCO s názvem Te Wahipounamu Southwest New Zealand World Heritage Area zahrnující vlastně téměř celý jihozápad Jižního ostrova. Mimo NP Fiordland do této oblasti pak spadají ještě tři další národní parky - Aoraki/Mt.Cook, Mt Aspiring a Westland. Jde opravdu o obrovskou oblast (26.000 km2), táhnoucí se vlastně od ledovců Západního pobřeží až po úplný jih Fiordlandu.

Fjordů se v NP Fiordland nachází hned čtrnáct, z nichž nejznámější (a nejdostupnější) jsou Doubtful a nejseverněji položený Milford Sound. Celé oblasti dominují kolosální hory dosahující výšky až 2.750 metrů, strmé skalní stěny zvedající se z hlubokých fjordů, hluboká jezera a nádherné všudypřítomné vodopády. Neméně je však Fiordland proslulý také svým nestálým počasím, resp. velmi častými dešti. Průměrně tu prší 200 dní v roce s průměrným ročním úhrnem srážek až 8.000 mm právě v Milford Sound. Dokonce nám bylo řečeno, že tady se srážky nepočítají klasicky na milimetry, ale rovnou na metry :) Pro představu, jak šíleně vysoké je to číslo - v ČR je nejdeštivějším místem Bílý Potok v Libereckém kraji, kde naprší za rok (pouhých!) 1705 mm. Naopak historicky nejvyšší průměrný roční úhrn srážek na světě byl v letech 1920 - 1945 naměřený na stanici na Havaji - 12.344 mm. Z uvedeného tak vyplývá, že je takovým malým (velkým) zázrakem, pokud vám celá návštěva Milford Sound neproprší. To však na kráse celé oblasti nic nemění, podle některých právě naopak, neboť prý právě tak vidíte ten pravý Fiordland s vodopády kam se podíváte. A jaké štěstí jsme tu měli na počasí my? Brzy se dozvíte :)

K Milford Sound se až do roku 1953 nebylo možné dostat jinak než lodí nebo pěšky. Až poté tu byla postavena silnice, jež spojuje jakousi bránu do Fiordlandu, městečko Te Anau se 120 km vzdáleným Milford Sound. A ne jen tak ledajaká - díky své kráse a okolní rozmanitosti dokonce získala status World Heritage Highway (silnice světového dědictví). Bez zastávek tato cesta zabere něco přes dvě hodiny, je ale vhodné si na cestu do Milfordu vyhradit opravdu dostatek času na obdivování nádherných výhledů a krátké i delší stezky za okolními krásami.

Z Queenstown jsme se vydali na 170 km dlouhou cestu do městečka Te Anau. Kromě toho, že městečko slouží hlavně jako základna pro pěší turisty a návštěvníky směřující k Milford Sound, obklopuje městečko stejnojmenné jezero, druhé největší na Novém Zélandu (po Taupu na Severním ostrově) a spoustu kratších či delších pěších tras, včetně jedné z Great Walks - Kepler Track. My jsme se rozhodli Te Anau blíže prozkoumat až při zpáteční cestě a rovnou jsme se tak vydali na Te Anau - Milford Highway, silnici vedoucí k Milford Sound.

Podél jezera Te Anau k branám NP Fiordland

zastávka u Te Anau - Milford Highway

Jak jsem již psala, podél silnice se nachází spoustu zajímavých míst, určených ať už pouze ke krátké zastávce na fotografování, anebo o trochu delší procházce dále od hlavní silnice. První takovou zastávkou pro nás byly Mirror Lakes (zrcadlová jezera). Jak už napovídá název, v jezírkách se nádherně odráží pohoří Earl Mountains.

Po pár dalších kilometrech jsme viděli ceduli znázorňující, že jsme právě minuli 45. stupeň jižní rovnoběžky, a tedy jsme se zrovna nacházeli právě v polovině mezi rovníkem a Jižním pólem! :)

Na noc jsme zakotvili v DOC kempu u Cascade Creek, odkud jsme si ještě udělali procházku dubovým lesem k jezeru Gunn. Při vaření večeře jsme pochopili, že se tu líbí nejen nám, ale také všudypřítomným sandflies (kousajícím malinkým muškám), které tu byli opravdu nadmíru útočné a šíleně nepříjemné. Repelent jsme na sebe stříkali skoro po litrech, ale ani to je neodradilo, a tak jsme při večeři měli neustále před obličejem roj otravných mušek, a to i v následujících dnech. No, nemůže být všechno prostě dokonalé :)

Mirror Lakes

stezka lesem k jezeru Gunn

jezero Gunn

Večer v kempu

Na další den jsme měli zamluvenou výletní plavbu lodí v Milford Sound, což je zřejmě nejlepší možnost, jak tento fjord detailněji prozkoumat. Tyto plavby nabízí několik různých společností, a pokud si nepřejete vyloženě něco extra, obvykle plavba trvá kolem dvou hodin a na lodi dostanete také menší občerstvení. Nám se navíc plavbu podařilo sehnat za výhodnou cenu na serveru grabone.co.nz (něco jako český Slevomat). Menší nevýhodou bylo, že datum a čas bylo nutné zamluvit dopředu, a tedy se tak naprosto spolehnout na předpověď počasí. Nakonec jsme plavbu zamlouvali telefonicky asi tři dny dopředu, předpověď slibovala slunečno, čemuž jsme sice nevěřili, ale doufali jsme, že by snad alespoň nemuselo být úplně ošklivo.

Když jsme se tedy v "den D" ráno probudili, jako na trní jsme mrkli z okýnka a.... mlha! Všude mlha! Avšak vzhledem k tomu, že naše loď vyplouvala už v 9 hodin ráno, vstávali jsme poměrně brzy a věřili jsme tedy, že ranní mlha je v celé této oblasti s ohledem na velikou vlhkost běžná a postupem času se rozplyne. Zároveň bylo ještě před námi zhruba 40 km cesty, což také nahrávalo tomu, že jinde třeba bude líp :)

A bylo! Už po cestě to začalo vypadat nadějně.

Mlha v údolí, ale hlavně, jinak modro!

Veškeré zajímavé zastávky po cestě jsme vzhledem k brzkým ranním hodinám ponechali až na cestu zpáteční, a tak jedinou perličkou (kromě překrásných výhledů po okolí) po cestě do Milford Sound byl Homer Tunnel. Tento tunel byl, stejně jako celá silnice, dokončen v roce 1953. Leží ve výšce 945 m.n.m. a je dlouhý 1,2 km. Jeho dokončení vyžadovalo skoro až nepředstavitelné úsilí - není divu, když vidíte, v jaké obrovské skále je vytesaný. Mimo lavinovou sezonu je v tunelu pouze jednosměrný provoz, který řídí nejvýše instalované světelné semafory na světě. Uvnitř je tunel velmi spoře osvětlen a působí až kouzelným dojmem - z jeho stěn neustále kape voda a celkově je nádherně hrubě vytesaný.

Homer Tunnel

Východní strana tunelu, tedy ta vzdálenější od Milford Sound, je obvyklým útočištěm papoušků Kea. Jde o jediné vysokohorské papoušky na světě. Často prý přilétnou až k lidem a jejich vůbec nejoblíbenější činností je lustrování batohů, tašek, ale i samotných aut. A když nic zajímavého nenajdou, tak alespoň u aut okusují gumové těsnění. Na této straně tunelu, stejně jako následně na mnoha místech jihu Jižního ostrova, je spoustu cedulí "Nekrmte papoušky Kea". Když jsme projížděli tunelem ráno na cestě do Milfordu, viděli jsme jednoho papouška Kea, nicméně ani jsme nezastavovali a nefotili, protože jsme si říkali, že vzhledem k všudypřítomným varováním bude tento papoušek běžnou záležitostí. Nakonec to však byl jediný Kea, kterého jsme v přírodě viděli! Gumové těsnění máme každopádně u auta naprosto neporušené :)

horský papoušek Kea (zdroj: Google)

Kea v akci :) (zdroj: Google)

A tentokrát anténa! (zdroj: Google)

Cedule "Nekrmte papoušky Kea" v blízkosti tunelu Homer. Všimněte si té krásy i se sněhem v pozadí!

Jakmile jsme projeli Homer Tunnel, veškerá mlha úplně zmizela a na nás čekalo už jen sluníčko a azuro! Co víc si přát? Počet dní v roce, kdy tu mají takhle krásně, by se dal spočítat na prstech jedné ruky (což jsme pak ještě několikrát během dne zaslechli od lidí pracujících v Milford Sound). A že bychom snad v těchto podmínkách neměli zažít ten pravý, "mokrý" Fiordland? Houby... Sluníčko máme prostě radši!

Parkoviště se v Milford Sound nachází asi 10 minut pěšky od místa, odkud výletní lodě vyplouvají. Cestou jsme tak poprvé, ještě za ranního sluníčka, mohli obdivovat TEN pohled, který bere dech. Obrovské skalnaté útesy, které se tyčí z klidné, tmavé vody s vrcholem Mitre Peak (1692 m.) přímo před námi. V tu chvíli jsme se také poprvé, a rozhodně ne naposled, podivovali nad skutečností, že přímo z moře se tyčí několika kilometrové skály/hory...

Ranní Milford Sound

Připravena na vyplutí! :)

Chvíli před devátou jsme se nalodili a mohli jsme vyplout. Ještě bych zmínila, že většina společností nabízí plavby několikrát denně. I my jsme si mohli vybrat ještě plavbu v poledne. Avšak vzhledem k tomu, že Milford Sound je zřejmě nejnavštěvovanějším místem na Zélandu a veškeré autobusy s turisty sem obvykle přijíždějí právě před polednem, aby stihli polední plavbu, byla naše volba jasná - vyhnout se davům. Jediným strašákem tak pro nás zůstala ranní mlha. Teď už jsme ale věděli, že jsme si lépe vybrat nemohli a za jasné oblohy jsme se vydali na plavbu po fjordu.

Výletní lodě plují vždy až k ústí fjordu, což je zhruba 15 km, kde "nakouknou" do Tasmanova moře - jak moc daleko, to záleží na aktuálních podmínkách (vlny, vítr), a zase zpět. Kromě toho, že se vám tak nějak obecně celou cestu tají dech z těch obrovských skal čnějících přímo z moře, je po cestě několik "atrakcí".

Skoro hned po vyplutí se před vámi otevřou vodopády Bowen Falls, 162 metrů vysoké vodopády, nejvyšší a nejmocnější v celé oblasti. Dále jsme i z vody mohli obdivovat jeden z nejfotografovanějších vrcholků v zemi, Mitre Peak, ale také další okolní vrcholky, některé dokonce pokryté vrstvou sněhu. Opět nám to prostě připadalo jako něco neskutečného, sníh na skále čnějící přímo z moře! Velmi oblíbenou součástí plavby pak bývají překrásné vodopády Stirling Falls, když loď zajede téměř až úplně pod ně a vyzkoušíte si je doslova na vlastní kůži :)

Vyplouváme! No, není to nádhera?

Bowen Falls

sníh! :)

ústí fjordu do Tasmanova moře, tady začalo opravdu hodně foukat

vichr!

Stirling Falls

a pod Stirling Falls :)

záliv Anita Bay se zasněženými vrcholky

Bowen Falls na zpáteční cestě

Naprosto nadšení z plavby jsme se ještě vydali na krátký průzkum "vesničky" Milford Sound podél pobřeží, a pak také na vyhlídku kousek nad parkovištěm. Jedním slovem, NÁDHERA!

Následně nás čekala cesta zpátky do kempu s několika zastávkami.

První zastávkou byla krátká procházka k vodopádům Chasm Falls. Úzkou roklí tu hustým lesem protéká přes zvětralé kameny řeka Cleddau s hlubokými peřejemi a přírodními mosty z kamenů. Tady jsme mohli vidět, jakou má voda neskutečnou sílu.

Také jsme si mohli blíže prohlédnout okolí tunelu Homer, nicméně jak už jsem psala výše, další papoušky Kea jsme neviděli.