Jsme na cestách: (Nejen) pracovní zastávka v Aucklandu

Jak už jsem zmínila v předchozím příspěvku, naše plány se změnily a my si tak na vlastní kůži vyzkoušeli, jak se žije v největším městě Nového Zélandu, Aucklandu.

A jak k tomu vlastně došlo?

Původně jsme plánovali, že po návratu z Austrálie se hned vydáme na cestu. Tedy, že procestujeme ještě to, co nám zbývá k vidění ze Severního ostrova a pak se přesuneme na Jižní ostrov, kde se podle aktuálního stavu financí rozhodneme, jestli budeme hned hledat práci v zemědělství, nebo ještě nějakou chvíli zvládneme cestovat. V době, kdy bychom byli na Jižním ostrově, byla ale vlastně (téměř) jediná "jistota" práce v zemědělství, a to sběr jablek. Jedinou možnou eventualitou je pak ještě sběr na vinicích, jenže to dělají z velké části stroje a bylo by tak hodně velkým štěstím, pokud bychom se na vinice dostali. Stále jsme však plánovali, že zkontaktujeme společnost Indevin, pro kterou jsme pracovali celou dobu v Gisborne, a která má vinice právě také na Jižním ostrově, nicméně tak jako tak nám bylo spíše jasné, že by nás čekal sběr jablek. Když jsme na Nový Zéland odjížděli, hodně lidí si poté, co si vyslechlo naše plány, z nás dělalo legraci ve stylu "Jóó, tak vy tam jedete sbírat jablka!" Pro nás ale byla právě varianta sběru jablek tady trochu noční můrou. Zásadním mínusem totiž je, že se pracuje na kontrakt - tedy člověk dostane zaplaceno podle toho, kolik toho sebere. Zdálo by se to být fajn motivační, jenže skutečnost je taková, že většina lidí se při sběru ani nedostane na minimální mzdu, a to i přesto, že dřou doslova jako mezek. Samozřejmě je zákonnou povinností zaměstnavatele doplatit minimální mzdu, pokud na ni nedosáhnete, jenže v takovém případě se mu krutě nevyplatíte, a tak si můžete být skoro jistí, že následující týden už jste bez práce. Sbírání se tedy počítá na biny, u jablek je 1 bin okolo 350-400 kg a je ohodnocen různě - co jsme tak slyšeli, tak zhruba od 25 do 35 NZD. My jsme si práci na kontrakt vyzkoušeli v Gisborne, kde jsme první tři pracovní dny strávili sběrem mandarinek a na minimálku se nám nakonec podařilo dostat druhý den, ale to hlavně díky tomu, že za bin jsme dostávali 40 NZD a ještě vážil "jen" kolem 300-350 kg. Nevýhodou sbírání jablek je to, že ty se do binu v žádném případě nesmí házet z výšky, jako to šlo z mandarinkami (občas jsem třeba opravdu jen držela větev plnou mandarinek nad binem a shazovala je z výšky dovnitř :) ), a také se nemohou sbírat zdaleka všechna jablka na stromě, ale pouze ta "předpisově" dokonalá (záleží na velikosti, celistvosti barvy a barevném odstínu - to jste určitě netušili, jaká je to věda, že?). Třeba se vám stane, že v dopoledním sluníčku vidíte jiný barevný odstín než odpoledne a můžete si být jistí, že všechna "špatná" jablka vám z binu supervisor (ten, kdo na sběrače dohlíží) nemilosrdně vyhodí. A aby všech těch negativů nebylo málo, slyšeli jsme zvěsti o tom, že se letos očekává špatná úroda, protože mnoho sadů bylo postiženo krupobitím. Když k tomu přičteme skutečnost, že sběr jablek probíhá pouze v jediné oblasti Jižního ostrova, vychází nám z toho celkem jednoduchý závěr - spoustu lidí chtivých pracovat, málo pracovních míst, ale i hodně špatně ohodnocené biny, tedy dřina za neúměrné množství peněz. Nicméně přes to všechno byl náš plán takový, jak jsem popsala výše.

(Pokud by někoho z vás zajímali podrobnosti "jablečné otročiny" mohu jen doporučit TENTO článek. Mimochodem, pro nás je tento blog celkově velkou inspirací.)

Ještě když jsme byli v Austrálii, nabídla Terka (kamarádka z Aucklandu) Filipovi možnost přivýdělku na dva dny v Aucklandu po našem návratu. Jeden den z toho navíc byl státní svátek, který je proplacen 150%, takže samozřejmě souhlasil. Tato nabídka byla vlastně prvním impulsem k tomu, abychom ještě znovu promysleli naše plány a my tak začali uvažovat, jestli by nakonec nebylo možné si "pracovní etapu" odbýt hned v Aucklandu - tedy zůstat cca měsíc a veškeré cestování nechat na potom. Připadalo nám to možná rozumnější, než někde na Jižním ostrově shánět práci, která by byla nejen nejistá, ale i špatně placená, a samozřejmě pěkná dřina. Negativum jsme však viděli v tom, že celý únor a část března bychom měli strávit pracovně v Aucklandu, když bude zrovna zřejmě nejlepší počasí. Jenomže pracovat bychom ještě někde museli tak jako tak, to bylo jasné, takže se nedalo nic dělat. Po těch domluvených odpracovaných dvou dnech tak slovo dalo slovo a Filip se na sobotní grilovačce s Terkou dohodl, že pro něj práci zhruba na měsíc mít bude, a tak bylo rozhodnuto. Zůstali jsme tedy bydlet v pronajatém pokoji u Evy a Franka a Dexíka :) (fotku Filipa s Dexterem si můžete prohlédnout v jednom z prvních příspěvků na blogu).

Samozřejmě podmínkou toho, aby se nám dočasné žití v Aucklandu vyplatilo, bylo, že si práci najdu i já. Nejdříve bych ale měla zmínit, co to vlastně dělá Filip :) Pracuje ve společnosti, která má kontrakt s Auckland Transport (tedy něco jako u nás Dopravní podnik) a zajišťuje tak veškeré potřebné opravy, údržbu, a tak podobně týkající se vlakových zastávek. První dny v práci třeba Filip dělal nový chodník vedoucí na nástupiště - takže sbíječka, krvavé puchýře a podobné krásy, jindy zas maloval různé prostory na zastávce, pokládal lino, sekal trávu, odstraňoval ze zastávek grafiti, sprejoval nápisy na nástupišti, ale i třeba jen vyměňoval žárovky nebo opravoval staniční rozhlas.... Pozitivem tedy určitě je, že se naučil spoustu nových věcí, které se (nám :) ) snad i někdy budou v reálném životě hodit. Navíc hodinově byl ohodnocen lépe než minimální mzdou, na kterou jsme byli zvyklí. Pracoval od 7 ráno většinou do půl 5 odpoledne a bylo super, že jezdili do práce a pracovali společně s Frankem. Nejdříve ráno dojeli na yard, tedy centrálu, kde se rozdělovala práce, "týmy" a auta na ten den. Filip se tak po traktoru naučil řídit i poměrně velké trucky, takže další zkušenost :) Pak podle toho, co bylo potřeba, objížděli vlakové stanice - někdy jich zvládli více za ten den, někdy zas na jedné stanici strávili i více dnů. Díky tomu také objel téměř celý Auckland, takže v rámci práce to byla vlastně i taková poznávačka města. Celkově Filip těch 5 týdnů práce v Aucklandu hodnotí pozitivně - naučil se celkem dost nových věcí a poznal nové lidi (třeba Paula ze Samoy, jehož rodina tam "provozuje" plavání s želvami - už se těšíme :) )

Filip v akci :)

Filip uprostřed

...a vpravo

Co se týká mě, od prvního dne, co jsme se rozhodli, že v Aucklandu zůstaneme, jsem začala roznášet po okolních kavárnách, restauracích a obchodech životopis - nutno říct, že DOST poupravený na to, co zrovna bylo potřeba "umět". Najednou tak ze mě byla zkušená servírka, i když jsem servírku nikdy nedělala :) Hodně jsem hledala také na internetu, nicméně ze zkušeností ostatních jsem dala spíše na osobní obcházení, a to všude, nejen tam, kde zrovna někoho hledali. Zaměřila jsem se ale jen na oblast, kde jsme bydleli, abych nemusela zbytečně trávit čas v autě, protože provoz je v Aucklandu šílený. Do jedné restaurace jsem byla pozvána na pohovor, do další pak na jakousi zkoušku, to samé pak v jedné kavárně. Vlastně by mě přijali ve všech, problémem ale bylo, že byli všude schopní mi dát hodně málo hodin práce týdně a i tak ještě pouze o víkendech a ve večerních hodinách (kromě kavárny, tam v ranních). Závěrem každopádně všude bylo, že více jak 2-3 dny v týdnu mi nemohli dát a samozřejmě ještě by to ani nebylo 8 hodin denně.

Už jsem z toho byla trochu špatná, protože přece jsem tím vším strávila skoro 10 dní bez nějakého smysluplného výsledku, ale jak už to tak bývá, všechno se najednou v dobré obrátilo :)) V průběhu roznášení životopisů jsem totiž ještě také na doporučení Evy kontaktovala agenturu, která zaštiťuje promo akce, konkrétně ochutnávky v supermarketech, případně promo nějakých jiných výrobků. Úspěšně jsem pak prošla pohovorem a doufala, že mi brzy nějakou práci přidělí. Každý týden ochutnávky probíhaly od středy do neděle na různých místech po celém Aucklandu. Nakonec jsem měla štěstí a hned za dva dny jsem měla první "gig". Šlo o ochutnávku krekrů a nabízela jsem je spolu s různými dipy. V dalších třech týdnech jsem pak už pracovala od středy do neděle. K tomu jsem také ještě začala pracovat v pekařství vzdáleném jen asi 10 minut pěšky od domu. Původně jsme byli domluvení pouze na čtvrtek a pátek od 7 do 13 hod, nakonec z toho ale byl celý týden od 7 do 13 hod.

Od té doby tak moje týdny vypadaly tak, že v pondělí a v úterý jsem měla pouze pekařství, od středy do pátku pak dopoledne pekařství a od 14:20 do 19 hod ochutnávky, v sobotu a v neděli pak pouze ochutnávky od 11:20 do 16 hod. Dá se říct, že jak jsem původně byla smutná, jak žádná práce nevycházela, nakonec jsem byla celkem dost busy :)) Za ty tři týdny jsem na ochutnávkách nabízela krekry, dipy a chleba a nejlepší na tom bylo to, že z každého dne jsem měla celkem dost zbytků. Resp. celkem dost - dipů mi z celého toho jednoho týdne zbylo asi 20 balení, to samé krekrů a chlebů máme plný mrazák teď :) Škoda jen, že v dalších týdnech měly být ochutnávky vín, což by bylo pro nás na večery zajímavější. Práce navíc byla dobře placená, takže dá se říct takový ideál. Navíc jsem měla příležitost poznat spoustu lidí, a to z různých koutů světa - když se vás totiž tady někdo zeptá, odkud jste, můžete se ho úplně v klidu zeptat taky. Tak jsem poznala lidi nejen z Evropy (Belgie, Maďarsko, Bulharsko, Chorvatsko, Dánsko), ale i z Afriky (JAR), Pacifických ostrovů a Latinské Ameriky.

V pekařství jsem pracovala pro Číňana a spolu se mnou tam ještě byla další Číňanka, takže takový "čínský shop". S oběma jsem vycházela výborně, nicméně Číňana už jsem měla po těch 4 týdnech opravdu, opravdu dost! Asiaté mají úplně odlišnou mentalitu od nás, těžko se to vysvětluje, ale zdají se být opravu hloupí. Navíc mi hrozně vadí (resp. většině lidí tady), že nejsou schopni se ani po desítkách let života tady naučit aspoň relativně slušně anglicky, neboť se neustále drží v těch svých komunitách a žijí si ten svůj čínský život, akorát, že na Zélandu. Konkrétně ten Číňan, u kterého jsem pracovala, tu žil už 18 let a anglicky mluvil opravdu špatně. Když po mě něco chtěl, vždycky se to omezilo jen na "podej" nebo "přines" - prosím asi bohužel neznal. Často se mě vyptával na naší historii a život u nás - to až poté, co jsem mu musela na lísteček napsat, odkud vlastně jsem a jaké je naše hlavní město, což nebyl schopný ani s obecnou znalostí anglické výslovnosti vyslovit. Vždycky mě bavilo, když se vysmíval zákazníkům, kteří se mě ptali, odkud jsem a potom nevěděli, kam ČR zařadit (mimochodem lidé nás rádi řadí vedle Chile - už se nám to stalo víckrát, nechápu to :) ). Sám přitom měl Evropu za malou zemičku, zatímco jeho Asii musel znát přece každý úplně výborně. Když se dostal trochu do rozpaků, všechno vyřešilo puberťácké hihňání a občas jsem ho pozorovala, jak chodí po obchodě a říká si pro sebe "sandwich" nebo "pie" a poslouchá se, jak mu to krásně jde :) Ale abych zase nebyla jenom zlá. Nakonec jsem se tam měla celkem dobře, občas jsem dostala domů nějaký koláček, který pak Filip dostal druhý den na sváču, a Číňanka každý den vařila výborný oběd. Vždycky to tedy byla rýže, ale pokaždé s různými druhy zeleniny, které jsem kolikrát ani neznala, ale pokaždé výborně (vzkaz pro babi: měla jsem i kapustu!). Několikrát týdně jsme také na sváču měli vychlazený meloun, takže jak říkám, špatně jsem se neměla :) Co se týká mě, tak taky tuhle celou Aucklandskou etapu hodnotím pozitivně.

pekařství a moje místo za pokladnou :)

Číňan se chystá na výrobu pie

Naše nabídka pie

Ve volných dnech (kterých ale moc nebylo) jsme se snažili stihnout vidět to, co jsme nestihli v první fázi ještě v listopadu. Zajeli jsme na Piha Beach, na Karekare Beach, na One Tree Hill, kde je pěkně vidět celé centrum, a to samé z městské části Davenport, což je jakýsi poloostrov za Harbour Bridge s nádhernými výhledy přes záliv na město. Filip pak o víkendech, když jsem pracovala, vyrážel na výlety na lodi s Evou a Frankem. S Aucklandem jsme se (prozatím) rozloučili stylově, a to večeří na Sky Tower, nejvyšší stavbě na jižní polokouli (328 m). Byl to neopakovatelný zážitek a výhled byl ještě umocněný tím, že stoly v restauraci jsou umístěny na plošině, která se za hodinu otočí kolem dokola. Každou chvíli tak z okna můžete obdivovat jinou část Aucklandu.

černá pláž Karekare Beach

Karekare Beach tvořila pozadí mnoha filmů - například oscarového Piana nebo Xeny, princezny bojovnice. Je jednou z nejnebezpečnějších pláží v celé zemi, málem se tu utopil třeba zpěvák skupiny Pearl Jam, Eddie Vedder.