Naše pracovní začátky v Gisborne

(pozn.: příspěvek je z větší části psán o víkendu minulý týden, ale protože jsme celý další - tento - týden makali a nedostali se skoro na internet, doplňujeme ho ještě o aktuality :) )

Tak máme za sebou první pracovní týden. No, jak to ohodnotit. Je to DŘINA! Je sobota, koukáme na západ slunce v Tolaga Bay, kam jsme si udělali výlet a sbíráme síly na další týden. A abyste věděli, dokonce i ta sobota byla pracovní! Ale teď pěkně od začátku.

V sobotu jsme po výletě po Northlandu (viz předchozí příspěvek) dorazili zpátky do Aucklandu a do pondělí pobyli u Evy a Franka (tímto opět moc děkujeme!).

V pondělí jsme plánovali, že vyjedeme někam do oblasti farem za prací. V sobotu odpoledne mi ale volala Martina (moje spolužačka z VŠ, která s přítelem přijela na Zéland asi o 14 dní dřív než my a zrovna byli za prací v Gisborne), jak to plánujeme s prací a že by pro nás měla kontakt na kontraktora (zprostředkovatel práce), pro kterého oni pracují a který shání další Čechy, protože prý Češi tvrdě pracují (aspoň někde ve světě máme dobrou reputaci). Zavolala jsem mu hned v tu sobotu a slíbil, že pro nás bude práci mít, že se máme ozvat, až dorazíme do Gisborne. Měli jsme tedy velkou radost, protože tím by odpadlo hledání práce – tj. objíždění farem s nejasným výsledkem a hlavně když už výsledkem, tak s nejasným začátkem práce.

V pondělí ráno jsme tedy vyrazili do 500 km vzdáleného Gisborne. Leží na východním pobřeží a je to úplně první město na světě, které vítá nový den, a tedy i úplně první vítající Nový rok. Koná se tady také (údajně) nejslavnější novozélandský silvestrovský festival - více TADY, a tím je také Gisborne velmi oblíbeným místem pro silvestrovskou párty a je tu prý narváno k prasknutí. Ale Gisborne je také údajně hlavní město Chardonnay na severním ostrově a celkově je tu spoustu farem a vinic. Po cestě jsme udělali krátkou zastávku v městečku Matamata, kterou proslavilo to, že se v jejím okolí natáčel Pán prstenů a Hobit a nachází se tu tedy Hobitín, přesněji Hobbiton Movie Set (můžete mrknout na odkaz TADY. Už samotné informační centrum ve městě je postavené v tomto stylu, my jsme se ale vydali přímo k "branám" Hobitína, který je vzdálený asi 10 minut od města. Udělali z toho opravdu velmi komerční atrakci pro turisty - vstup stojí 75 NZD a dokonce i ze samotného "vstupu" do Hobitína uprostřed kopečků, kde se nachází kavárna, obchod se suvenýry a parkoviště, vás ještě odveze speciální autobus - aby neplatící obdivovatelé neviděli nic. Takže jsme nic moc neviděli :)

Informační centrum ve městě ve stylu Hobitína

Na parkovišti u Hobitína - to bylo tak jediné, co se tam dalo vyfotit :)

A tady v těch kopečkách se Hobitín nachází

Informační centrum

Naše další zastávka byla v Te Puke nacházejícím se v Bay of Plenty. Je to hlavní město kiwi, je tu také spoustu farem atd. U muzea kiwi je tenhle super velký transparent: :)

V pondělí večer jsme tedy dorazili na místo a zavolala jsem kontraktorovi, který se jmenuje Yugal (čtěte „Jebal“ – brzy pochopíte proč :D ). Domluvili jsme se, že se sejdeme v 7 ráno a hned potom, co podepíšeme smlouvu atd. půjdeme pracovat – sbírat ovoce, víc to nespecifikoval. S tou 7 ráno jsme tak nějak byli smíření, protože jsme věděli, že Martina s Michalem pracují od 7, takže je to tady zřejmě na sadech normální. Po formalitách jsme vyrazili na sad a ukázalo se, že budeme sbírat mandarinky. No, od Martiny jsme věděli, že dělali pomeranče a po dvou dnech z nich utekli. Brzy jsme pochopili, že mandarinky budou podobné. Jebal a pan farmář nám vysvětlili, že není nic důležitějšího, než kolik nasbíráme binů. Bin je taková krabička, do které se vejde asi 350 kg mandarinek (opravdu jsem se nepřepsala o nulu). Ve smlouvě jsme si sice dali pozor, aby tam byla uvedená minimální hodinová mzda, na kterou má nárok každý, i když se sbírá na ty biny, protože člověk pokud nemaká víc jak fretka, na tu minimální hodinovou mzdu většinou ani nedosáhne. Jebala ale zajímaly pouze biny a řekl, že nějaký borec včera udělal 5 binů, což je jakože oká. Haha. Vrhli jsme se na to v 8:30 a až do 16:45 jsme se zastavili jen jednou na obědovou pauzu – narychlo namazaný sendvič, a zase rychle zpět do práce. Makali jsme jako fretky a udělali jsme 5 binů dohromady.

Výsledek našeho celodenního snažení jsme pak měli zavolat Jebalovi a ten nás pěkně zjebal (už chápete přezdívku?), že abychom se mu alespoň trochu vyplatili, musíme udělat dohromady aspoň 7 binů, že jinak se s námi rozloučí, protože se nedostaneme ani na minimální hodinovou mzdu, kterou nám on i přesto, že farmář mu platí za biny, musí vyplácet. Upřímně jsme si nedokázali představit, jak můžeme makat ještě víc, ale řekli jsme si, že alespoň ta ranní část, která nám kvůli pozdějšímu začátku chyběla, by mohla pomoct k 6 binům. No, udělali jsme 7 binů a byli jsme na sebe tak pyšní, že si to snad ani nedokážete představit! Výsledkem bylo, že Jebal nás tentokrát nezjebal, naopak další den se zastavil na sadu a poplácal nás po ramenou, jakože teď dobrý. Pochvala byla příjemná, ale že bylo za co!

Takovou fyzickou námahu si snad nedokážete představit (nebo alespoň my jsme si nedokázali). Celý den jsme museli nosit koše, do kterých se sbíraly mandarinky (celkem jsme za ty tři dny nasbíraly asi 7 tun!!!!) a pak přesypávaly do binu, na břiše, lézt po žebříku (Filip), prodírat se stromy se spoustou trnů, když ty stromy ještě navíc kvetly, takže jsem to měla se svou alergií pěkně s bonusem (když zafoukal vítr, tak s ještě větším). Naštěstí jsme věděli, že to bude jen na ty tři dny, takže jsme se opravdu kousli a doufali, že nám pak přidělí lepší práci. Každý den jsme ulehávali totálně zmožení. Naštěstí nám alespoň farmář, u kterého jsme pracovali, dovolil zůstat spát (v autě) na farmě a máme to přislíbeno ještě i tento týden, i když už pracujeme jinde.

Tak tohle je ten bin

Tak takhle vypadaly naše ruce po sbírání mandarinek

Odměna za dobře odvedenou práci :) hovězí steak a  vařené oranžové kumary (chuťově hodně blízké mrkvi) - luxusní véča!

Tak takhle stolujeme :)

Večerní pohodička

Každodenní výhled na západ slunce

Po třech dnech na mandarinkách jsme s napětím očekávali, co nám Jebal přidělí za práci a tak trochu hodně jsme doufali, že to hlavně nebude žádný fruit picking. Na druhou stranu, jemu by se to taky nevyplatilo – farmáři mu jako kontraktorovi platí za sesbírané biny, takže jemu se nejvíc vyplatí na fruit picking dávat někoho, kdo udělá šíleně moc binů, což my jsme nebyli. Ale udělali jsme prostě dostatečně dost na to, abychom v práci pro něj mohli pokračovat.

V pátek nás tedy nakonec čekala práce na vinici – planting (sázení vinné révy). Začínalo se pracovat už v 6:00 ráno, takže jsme vstávali v 5:30, jen jsme si stihli vyčistit zuby a zhltnout banán a už jsme museli být nastoupení na vinici. Pracovali jsme ve skupině asi 20 lidí, my jediní cizinci, ostatní všichni kiwáci (tj. obyvatelé NZ). A když už nějakou práci dělají i kiwáci, je to známka toho, že ta práce celkem ujde. Bavili jsme se přes den s několika a každý říkal, že všechno je lepší než fruit picking, Což my už taky víme :) 

Práce spočívala v tom, že do předem připravené díry jsme zasadili větvičku vinné révy, zahrabali a udusali. Vždy se takto udělalo několik řad, v půlce toho se pak holky přesunuly na vázání provázků na drát vedoucí podél celé řady. Pak už zase všichni na zasazenou větvičku vinné révy nasunuli papírový karton (pro ochranu) a celé se to uvázalo provázkem (tím, který holky předtím navázaly zespoda) na vrchní drát. A takhle to bylo celé dokola celý den. Část lidí ale dělala ještě něco jiného – zalévání, příprava pro zasetí, vázání drátů… atd. Takže jsme za den udělali asi tak tisíc dřepů :) Já tedy k sázení dřepovala, Filip to zvládnul chvíli a pak si kvůli kolenům musel vždycky kleknout. Odpoledne už jsme to tedy „trochu“ v nohách cítili. Takže až budete ochutnávat novozélandské Chardonnay tak za 2 roky, třeba jsme ho sázeli my!

Mimochodem měli jsme ještě docela štěstí, že jsme se do práce přidali v pátek, protože každý pátek po práci se přinese občerstvení a ještě se chvíli posedí. Myslím, že Filipovi to pivo (několik piv) nechutnalo nikdy víc než po tomhle náročném pracovním týdnu. Věděli jsme, že na této vinici budeme pokračovat i příští týden, a tak jsme se ptali, jestli se pracuje i v sobotu (obvykle jo a obvykle je to volitelné a třeba jen na dopoledne). Řekli nám, že tentokrát ne, že pokračovat se bude v pondělí. 

Čekal nás tedy volný víkend, na který už jsme byli natěšení a nejvíc na vyspání po tom šíleném vstávání na 6! Dohodli jsme se s Martinou a Michalem, že společně vyrazíme na výlet do Tolaga Bay, kde i přespíme. Nakoupili jsme si pěkně věci na luxusní snídani, měli jsme výbornou náladu z nadcházejícího víkendu, a v tu chvíli mi přišla sms od Jebala, že zítra práce začíná v 6:30. Vzala jsem to úplně v pohodě a na práci se strašně těšila – no co, když už jsme k smrti unavený, tak aspoň pořádně! Ne, kecám :) Upadla jsem trochu do deprese a chvíli mi trvalo se s tím srovnat…příjemný večer tím pro chvíli skončil. Ale pak jsme zjistili, že půjde o zalévání, což by snad tak šílené být nemuselo. Navíc by nebylo asi vhodné práci odmítnout, příště by se třeba mohl na nás vykašlat úplně a my vydělat potřebujeme. Takže opět vstávání v šílenou hodinu.

Tahle práce ale byla celkem super – spočívala v tom, že jeden řídil traktor s cisternou vody a dva (my) za ním šli každý z jedné strany a hadicí zalévali zasazenou vinnou révu. Byla to ideální práce na poslouchání iPodu (který jsem měla bohužel vybitý, ale aspoň Filip si při tom poslouchal Korny) a navíc cisterna s vodou nebyla bezedná, takže to vždycky vyšlo na řadu tam a druhou zpátky a musel jí jet naplnit. To znamenalo cca 10-15 minut času na lenošení. Navíc nás tam nikdo nehlídal, takže obědová pauza trvala asi hodinku a stihli jsme si i schrupnout :) Nejlepší na tom ale bylo, že jsme skončili o hodinu dřív, protože jsme asi byli rychlejší, než se čekalo a týpek, co s námi pracoval, nám řekl, že můžeme jít a on nahlásí, že jsme byli o hodinu déle, a tedy odpracovali 8 hodin. Takže konečně nastal víkend! Předtím než jsme vyrazili do Tolaga Bay jsme ale ještě museli upgradovat naše pracovní vybavení a koupili si holiny, pracovní rukavice, pracovní mikinu pro mě a Filip ještě chrániče na kolena na klekání :)

Náš zalévací traktor

Pak už jsme tedy mohli vyrazit. Tolaga Bay je záliv asi 50 km od Gisborne na sever, silnice vede po pobřeží a podél celé cesty se táhnou pláže. Je asi nejzajímavější tím, že je tam dlouhé molo – nejdelší na jižní polokouli (660 m). Na konci mola jsme večer rybařili – tedy my jsme „dozorovali“ a Michal s ještě jedním čechem Jirkou tam zkoušeli chytat ryby. Moc štěstí ale neměli (chytili jednoho malého žraloka a jednu šíleně jedovatou „nafukovací“ rybu) a po západu slunce se tedy spíš vrhli na chytání krabů. Nakonec pochytali asi 6 poměrně velkých langust a asi v 11 v noci se konečně dočkali večeře :) Masa z nich bylo až nečekaně hodně (na to, že se jí jenom zadní část těla). Filip ochutnával a prý byly moc dobrý. Poseděli a popili jsme se celkem do pozdních nočních/ranních hodin, nechyběl ani oheň na pláži. Neděli jsme pojali vyloženě relaxačně a skoro celý den jsme strávili válením na pláži poblíž Gisborne a doufali jsme, že jsme nabrali dostatek sil na další pracovní týden!

Tolaga Bay v celé své kráse (zdroj: Google)

A protože také minulý víkend nastal také konec měsíce listopadu (ehm, konečně :))) ), a tak nastal čas, aby Filip shodil plnovous/ knírek :) Proměnu můžete vidět níže :)

No, není krásnej?!

No a jaký byl tedy náš druhý pracovní týden? Taky náročný! :) Resp. asi ještě náročnější. Máme každý za tento týden odpracováno 65 hodin, za 6 dnů (pracuje se i v sobotu), takže průměrně skoro 11 hodin na den. Každý den pracujeme od 6 ráno, už jsme si na to i celkem zvykli, vždycky si jen vyčistíme zuby a frčíme, po cestě si dáme banán a normální jídlo si pak dáme o přestávce okolo 9. hodiny. Naštěstí jsme se chytli super skupinky "zalévačů" (viz výše - pokračovali jsme to, co minulou sobotu) a od pondělí do středy jsme jen objížděli různé vinice a zalévali. To je fakt asi nejlepší práce, co se tu dá dělat, protože pokaždé, když se cisterna s vodou musí naplnit, máme malou přestávku. Myslíme každopádně, že denně nachodíme cca 20 km :) Od čtvrtka do soboty jsme pak byli na jedné vinici, kde se začalo sázet, resp. ve čtvrtek se jen připravovalo - kůly, dráty, značkování pro navrtání děr... Tím pro nás bohužel zalévání na chvíli skončilo a značkovali jsme místa, kde se mají vyhloubit díry k sázení. To probíhalo tak, že jsme byli skupinka 4 lidí - 2 nesli tyč, kterou vždycky položili mezi kůly a na té tyči byly 4 značky, kam je potřeba zapíchnout oranžově zvýrazněnou tyčku. Takže jsme takhle pár nekonečných hodin zapíchávali :) To bylo opravdu  na zblbnutí trochu. Jakmile se ale začalo sázet, tak jsme vždycky chvilku pomáhali planterům (sázející skupince) a pak jsme zasazenou vinnou révu zalévali (voda + nějaké hnojivo). Tahle vinice je trochu nekonečná, takže se tam bude pokračovat ještě příští týden. Už asi nebudem jen zalévat, ale alespoň zčásti pak jo. Naštěstí se z nás stala ucelená skupina a řidiči těch zalévacích traktorů s námi počítají. Každý den wateringu je k nezaplacení a hlavně, za tenhle týden jsme si vydělali neskutečné peníze :) Výplata probíhá každý čtvrtek za uplynulý týden do neděle, takže první výplatu už jsme ve čtvrtek dostali a hned je to příjemnější. Teď se těšíme, co nám přistane na účtu tentokrát.

Jak už jsem psala výše, pracujeme za minimální hodinovou mzdu, která je cca 14 NZD čistého. Ano, je to tu sice všechno dražší, ale jen pro představu: za tuto částku tady můžete vyrazit do kina na 3D film (mimochodem, ve čtvrtek je tady premiéra Hobita, takže už se těšíme, že vyrazíme do kina), dát si tři pizzy v Pizza Hut, koupit si v supermarketu hovězí steak, kumary a víno pro dva. Takže prostě doufáme, že když teď zamakáme min. do konce roku, nějaký čas z vydělaných peněz budeme schopni žít a pak už budem pracovat jen třeba kratší dobu někdy v březnu.

Od čtvrtka už jsme si také našli ubytování i s internetem, takže to bude trochu větší pohoda. A teď už hurá na pláž, venku je nádherně, 28 stupňů, takže ideální relaxační neděle! :)